Už poměrně dlouho jsou slyšet hlasy, jak se Evropa musí začít připravovat na válku, zbrojit, a tak všelijak podobně. Hlasy slyšet jsou, ale skutek utek. Jak by taky ne; po pádu Sovětského svazu měly být už jen samá pozitiva a sociální jistoty. Samozřejmě, byly tu války a jedenácté září přineslo staronovou hrozbu terorismu. Ale nikdo nečekal, že se na bojišti znovu utkají dvě moderní armády.

Války v Iráku, v Afghánistánu i bombardování Libye určily povahu možných konfliktů. Tedy, že vyspělá armáda přijde, vybombarduje, co se dá, a pak zlomí odpor zastaralé a demotivované armády. Tímto způsobem byly koncipovány i zbraně pro budoucí konflikty. Naváděné, přesné a drahé. Takové, jaké si můžete dovolit, když vám od protivníka nic nehrozí. V Kremlu si evidentně dobře spočítali, že na proxy konflikt, ve kterém se nebudou moci direktně angažovat, nejsou USA a jejich spojenci připraveni. Koneckonců, s tím, jak se to s armádami v EU a v USA vyvíjí, se nikdo netajil.

Teď zastánci uspořádání světa, které tak nějak fungovalo po 32 let, potřebují zbrojit. Jenže ono to nejde. Řada z nich stále žije v iluzi „mocného Západu“. Jenže průmyslová základna, na které tato moc stála, je ta tam. Jeden příklad za všechny; USA potřebují ledoborce. Jenže poslední ledoborec spustily na vodu v roce 1976, a stavět je už neumějí. Takže se bude začínat znovu od píky, protože zkušení lidé už umřeli nebo odešli do důchodu.

Tento příběh v bleděmodrém se bude odehrávat i v Evropě. Místní politické špičky budou bubnovat, jak je potřeba navýšit výrobu, budou slibovat peníze i dotace, a hlásat, jak je potřeba připravovat obyvatelstvo na hrozící válku. Ale s minimálním efektem. Na to, aby výroba zbraní byla dostatečná, by bylo potřeba nic menšího než skutečná revoluce, změna přístupu, změna uvažování. Nejen u politických špiček, ale i u obyvatelstva.