„Jsem prý mileniál. Jsem prý Havlovo dítě. Jsem ta líná fňukna, která studuje humanitní obor, nemá stálé zaměstnání a národu kazí ekonomiku,“ vztahuje autor na sebe stereotypy, které se s touto generací pojí. Jako Generaci Y bere ty, co jsou narození mezi lety 1982 a 2000. „Kdo vlastně jsou tihle čeští ztracenci narození povětšinou někdy mezi kuponovou privatizací a koncem světa?“ptá se.
Následuje další dávka stereotypů. „Jsme samozřejmě líní. Vystudovali jsme zbytečné obory za cizí peníze a nejsme schopni sehnat si vlastní bydlení, natož pořádnou práci. Místo vděčnosti, že tu už nevládnou komouši, jenom držkujeme, ti horší z nás se dopouští i takových prasáren, jako jsou demonstrace nebo občanská neposlušnost,“ přehání pro efekt Senft obraz o mladé generaci. Prý nejsou dnes mileniálové schopni naplnit zlaté pravidlo – zploď syna, postav dům, zasaď strom. Na založení rodiny dle jeho názoru nejsou zajištěni, domy místo stavění squatují, ze sázení stromů udělali „ekoterorismus“. „Ďáblovo sémě, tihle mileniálové – nejsou schopni zapojit se do systému,“ cituje autor výtky proti jeho generaci.
Důvěra v systém je prý těžká kvůli zkušenosti z privatizace, která podle něj spočívala v tom, že se státní majetek předal Petru Kellnerovi a dalším rodinám, jež prý vytvořily „feudální kastu“ nového režimu, zatímco malí podnikatelé krachovali. „Tomuhle spolužákovi zbankrotoval taťka, otec támhletoho kamaráda přišel o hospodu a můj táta musel po letech zavřít malou prodejnu potravin, kterou kdysi – na začátku devadesátek – hrdě pojmenoval po vlastním synovi. Prodejna Lukášek skončila a já dodnes čtu, že všechny ty noci, které rodiče propracovali, všechny víkendy, státní svátky, všechny ty stresy a nervy, to všechno bylo málo, protože v současném systému prý neuspěje jenom lenoch,“ popisuje svou zkušenost.
Fotogalerie: - Ekologické závazky státu
Další ranou v důvěru byla podle Senfta krize z roku 2008. „Do regionu, kde jsem dospíval, do kraje propuštěných sklářů ze zkrachovalých továren, opět doléhala oslava pracovitých a podnikavých,“ popisuje své zážitky. „Měl jsem se dál tvářit, že má smysl mít nějaké ambice ve světě, kde práce a úspory lidí může ze dne na dne sestřelit nějaký burzovní algoritmus vypočítávající imaginární cenu ovsa. Zlaté tele na Wall Street má přece vždycky pravdu,“ stěžuje si autor na podle něj nespravedlivý systém.
Vyčítá rodičům, že po dětech chtějí, aby vystudovaly, ale zároveň je peskují, že se na vysoké škole flákají. Přitom čeští studenti jsou prý jedni z nejpracovitějších a stíhají zároveň vysokou školu a zaměstnání. Mnozí ji podle Senfta ani nedokončí, protože se nechtějí dostat do dluhů za nájem. A i když dostanou mileniálové zaměstnání, stejně je jejich mzda nižší než u jejich západních kolegů. „Češi vydělávají málo, protože ti géniové, kteří firmy vedou, zde už téměř třicet let matlají levné polotovary – z Česka vytvořili obyčejnou montovnu,“ přidává další stížnost. Následuje bydlení, které je podle statistik z Hospodářských novin u nás jedno z nejméně dostupných v Evropě: „V Praze stojí metr čtvereční v novostavbě už téměř sto tisíc korun. Bydlení je totiž úžasná ‚investiční příležitost‘. Byty tedy fungují jako trezor na přebytečný cash – nikdo v nich nežije, nezpívá si, nevaří, nemiluje se.“
Podle spisovatelky Anne Heleny Petersenové jsou mileniálové vyhořelou generací, pro niž je vyhoření základním stavem, sděluje Lukáš Senft a dodává, že mileniálové podle statistik vydělávají méně než jejich rodiče a dále popisuje strasti této generace. A začíná popisovat, proč je to dobře: „Nebudeme kapitáni trhu, nebudeme šňupat čáru koksu vysypanou od Central Parku až na Wall Street a nebudeme tahat ze země zkapalnělý pravěk a ládovat jím nádrže aut. Alespoň zbude čas na smysluplnější věci.“
„V takové situaci totiž nezbývá než vytvářet novou podobu světa,“ míní Senft po konstatováních, která připomínají výroky o tom, že dělníci mohou ztratit jen své okovy. „Na periferiích, bez jistoty, ze dne na den. Nevím, jak bude vypadat. Musí ale odložit hru na vítěze a dobývání, protože z ní vždycky vzniknou hlavně zástupy poražených. Místo toho se možná začnou objevovat nové podoby soužití – napříč sociálními skupinami, živočišnými druhy, napříč všemi formami života. Mezidruhová solidarita. Generace, která je vysmívána, protože se prý nedokáže osamostatnit od rodičů, bude možná první generací, která se pokusí osamostatnit od společnosti dravců, od degradace lidí a všeho živého na pouhé zdroje. Jinou možnost nejspíš nemáme,“ zakončuje idealisticky svou úvahu mileniál Lukáš Senft.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
