Především je třeba uvést, že Írán, historicky jeden z nejstarších států světa, do roku 1935 Persie, patří k nejvyspělejším a nejcivilizovanějším islámským zemím. Tento stát, jejž obývají Peršané, nikoli Arabové, by byl vývojově pravděpodobně dál, kdyby po dočasném křesťanském rozkvětu ve středověku nebyl kdysi brutálně islamizován a totéž se opakovalo po pádu šáha Páhlavího a nástupu vlády ortodoxních šíitských ajatolláhů vedených Ruholláhem Chomejním v roce 1978. Na rozdíl od převážné většiny ostatních islámských zemí je Írán obýván méně početnou skupinou muslimů, kteří jsou označováni jako šíité. Dříve byli vnímáni jako agresivnější komunita ve srovnání s početnější druhou skupinou muslimů, která nese označení sunnité. Současná realita je však opačná, především díky podpoře islámského terorismu a ortodoxního islámského primitivismu Saúdskou Arábií, která je centrem sunnitů. Větší šíitské komunity lze nalézt především v Iráku, Jemenu a Sýrii.
Kromě ortodoxního islámu jsou prokletím Íránu velké zásoby kvalitní ropy a zemního plynu, které dlouhodobě přitahovaly zahraniční kolonizátory. Dále se jedná o měď, zinek, chrom, molybden, hliník, uran, kobalt, zlato a lithium. Jako první získala kontrolu nad touto oblastí Velká Británie, a to již před první světovou válkou. V jejím průběhu byla země obsazena nejprve Tureckem a poté britskými a ruskými vojsky. Za druhé světové války byla země okupována armádami Británie, USA a SSSR. Sovětský svaz se zde pokoušel zůstat na základě snah o získání licence k těžbě ropy, ale to se mu nepodařilo. Zasloužil se o to mimo jiné vlastenecký politik a premiér Muhammad Mosaddeh. Jmenovaný navíc provedl roku 1951 zestátnění britsko-íránské ropné společnosti, která stát nestydatě okrádala. To vedlo ke konfliktu s Británií, blokádě a embargu prováděnému britským loďstvem. Do hry v té době vstoupily USA, které označily s velkou nadsázkou Mosaddeha za komunistu, zařídily jeho svržení cestou vojenského puče a uvěznění, a nakonec se zbavily i britské konkurence. Touto pravděpodobně zbytečnou kovbojskou akcí proti oblíbenému vlasteneckému politikovi, která z dlouhodobého hlediska nepřinesla nic dobrého, si USA vytvořily mezi vlasteneckými Íránci mnoho nepřátel.
Íránu v té době vládla dynastie Páhlaví. Jednalo se o kozáckého plukovníka čerkeského původu Rezá Chána, který se roku 1925, po sesazení vládnoucího chána, chopil moci a nechal se prohlásit šáhem, přesněji šáhinšáhem Persie. Roku 1935 byla Persie přejmenována na Írán. Od roku 1941 vládl jeho syn Muhammad Réza Páhlaví, který byl svržen revolucí v roce 1978 a uprchl. V době svojí vlády navštívil rovněž Československo a měl zájem o některé naše zbraně, především raketomety vz. 70. Dynastie trvala velmi krátce a důvodem byl nejen fakt, že se jednalo o cizince, ale rovněž úzká spolupráce šáha s cizími velmocemi, Británií a USA a v neposlední řadě snahy o modernizaci země v rozporu s ideologií islámu. Díky ziskům z ropy nakoupil druhý šáh obrovské množství zbraní z USA, takže Írán se stal dočasně nejmoderněji vyzbrojenou zemí v regionu. Na druhé straně narůstalo rozdělení společnosti, chudoba značné části obyvatel a policejní teror vůči opozici. Výsledkem byla roku 1978 revoluce pod prapory islámu jako jednotící ideologie, mnohdy brutální zúčtování se šáhovými úředníky a policisty a ostrý protiamerický politický kurz nového vedení. Symbolem nové politické orientace se stal ajatolláh Chomejní. Ke zlepšení situace nepřispělo rovněž obsazení americké ambasády v Teheránu islámskými aktivisty, zadržování diplomatů jako rukojmích v rozporu s mezinárodním právem a následný neúspěšný americký vojenský pokus o jejich osvobození z roku 1980, známý jako operace Orlí dráp.
Írán, který dostal v době šáhů všemožnou podporu, a to reaktor z USA a pomoc při vývoji raket z Izraele, se rozhodl za vlády ajatolláhů vybudovat strategické jaderné síly. To vedlo i k ohrožení Izraele, spojence USA, a odchodu části početné židovské komunity, která tam žila už v době křesťanských Zoroastriánů.
Psali jsme:
V roce 1980 vypukla válka mezi Irákem a Íránem, kterou zahájil Saddám Husein s podporou sunnitských arabských zemí, výzbrojí ze západní Evropy a SSSR a s informační podporou USA. V době jejího ukončení byl výsledkem zhruba milion mrtvých, faktická porážka Iráku, přestože Írán byl znevýhodněn americkým embargem na zbraně a nakonec snaha ropných království vymáhat zpět peníze poskytnuté Iráku na zbraně. To byl oficiální důvod pozdějšího útoku v Iráku na Kuvajt. V době války mezi Irákem a Íránem proběhla takzvaná válka tankerů (1984–1986). V ní si Irák a Írán vzájemně ničily tankery, vlastní i zahraniční, které přepravovaly jejich ropu na zahraniční trhy s cílem způsobit protivníkovi ekonomické problémy. Celkem bylo útoky letectva a námořnictva obou zemí zasaženo 451 tankerů a jiných obchodních lodí. Bylo zabito 116, zraněno 167 a zmizelo 37 členů posádek napadených lodí. Větší počet útoků, celkem 283, provedl Irák.
Spojené státy se pokusily chránit některé lodě, ale roku 1987 byla v Perském zálivu zasažena jejich fregata Stark řízenou střelou Exocet z íránského letounu a byla těžce poškozena. V následujícím roce sestřelil americký křižník Vincennes civilní dopravní letoun společnosti Iran Air při letu 655. Vzhledem k omezenému manévrovacímu prostoru v Perském zálivu a především v jeho Hormuzském průlivu tam USA nenasadily letadlové lodě.
Je třeba připomenout ještě jednu íránskou válečnou avantýru, s níž se tamní režim v současnosti asi moc nechlubí, když potřebuje ruskou pomoc. Je to účast na válce proti sovětské 40. armádě, která působila v letech 1979–1989 v Afghánistánu. V Íránu byly cvičeny teroristické skupiny, vyzbrojovány a vysílány do Afghánistánu a jižních svazových republik tehdejšího SSSR. Írán při tom bez skrupulí spolupracoval se Saúdskou Arábií i americkou CIA. Zde můžeme rovněž připomenout ostudnou aféru z roku 1986, známou jako Írán-Contras, kdy plukovník Oliver North, poradce prezidenta Reagana, zorganizoval dodávku amerických protitankových řízených střel a dalšího vojenského materiálu do Íránu s cílem vyplatit americká rukojmí držená v Libanonu. Z výnosu tohoto obchodu financoval latinskoamerické teroristy v Nicaragui, známé jako Contras.
Nepřátelství mezi Íránem a USA je tedy dlouhodobou záležitostí. Oficiálním nepřítelem je z hlediska Íránu rovněž Izrael, což je zdůvodňováno íránskou ochranou Palestinců. Projevuje se to dlouhodobou íránskou podporou palestinských a libanonských teroristů, kteří se díky tomu v rámci dlouhodobého vývoje výrazně islamizovali. V jimi vedených školách se už malé děti učí, že mají zabíjet Židy. Jedná se především o Islámský džihád v Gaze a Hizballáh v Libanonu. Podporu z Íránu dostávají rovněž al-Kaidá a dlouhodobě od osmdesátých let minulého století Tálibán. Írán a Saúdská Arábie dlouhodobě soupeří z hlediska podpory a ovládnutí hlavních islámských teroristických organizací. Rovněž soupeří z hlediska vlivu v Turecku. Zde nelze přehlédnout rovněž společný boj Turecka a Íránu proti ideji takzvaného Velkého Kurdistánu, který prosazují Kurdové. Tento stát by zabíral značnou část rozlohy jižního Turecka, severozápadního Iráku a severovýchodního Íránu. Po koaliční válce proti Iráku v roce 2003 a obsazení země především americkou armádou podporoval Írán šíitské teroristy v Iráku a vysílal tam ozbrojené jednotky. Zároveň tam pronikaly bandy íránských lupičů. V šíitských oblastech jižního Iráku má Írán dlouhodobě velký vliv, který se opírá především o rodinu islámského teroristy, později iráckého politika Mukhtády Sadra.
Je logické, že Izrael se dlouhodobě cítí těžce ohrožen, jestliže Palestinci dostávají dlouhou dobu všemožnou hospodářskou, ale i vojenskou pomoc z mnoha islámských zemí, především z Íránu, ale rovněž z EU pod záminkou jakéhosi multikulturního boje proti sionismu, za nímž se skrývá obyčejný antisemitský revanšismus, především ze strany Německa. Ukázkou byla nedávná návštěva socialistického ministra současné vlády Petříčka, který v jejím rámci vyjádřil v souladu s ideologií německé EU pomoc a podporu palestinské reprezentaci proti Izraeli z hlediska odmítnutí možnosti umístění naší ambasády v Jeruzalémě, který je nepopiratelným historickým hlavním městem Izraele už tisíce let. Vedení EU se dlouhodobě snaží přehlížet a mediálně bagatelizovat nebezpečí íránského islámského terorismu, stejně jako jeho jaderného programu ohrožujícího jeho sousedy, což logicky vytváří další možnost přímé, či nepřímé destabilizace Evropy.
Současný Írán
Írán má značnou rozlohu 1 648 000 km², z čehož 54 % tvoří pouště. Z více než 82 milionů rychle přibývajících obyvatel je 61 % Peršanů, kteří nejsou Arabové, hlavní minority jsou Azeři (16 %) a Kurdové (10 %). Kupříkladu před dvaceti lety bylo obyvatel pouze 67 milionů. Muslimové tvoří 99 % obyvatel, z toho 89 % šíité. Díky exportu především ropy, značná část do Číny, má Írán dlouhodobě pozitivní rozpočet. Stát je navíc ve srovnání s okolními zeměmi výrazně technicky a do určité míry i společensky vyspělejší. Určitě se nejedná o stát s obyvatelstvem a průmyslem na úrovni pasení koz a dojení velbloudů. Írán hraničí s Afghánistánem, Arménií, Ázerbájdžánem, Irákem, Pákistánem, Tureckem a Turkmenistánem. Přes Perský záliv se Saúdskou Arábií, Kuvajtem, Spojenými arabskými emiráty, Katarem a Ománem.
Íránská armáda se skládá ze 400 000 profesionálních důstojníků a poddůstojníků a vojáků prezenční služby (24/30 měsíců). Vyšší bojovou hodnotu má údajně 250 000 příslušníků profesionálních Islámských revolučních gard, označovaných rovněž jako Pazdaráni. Dále je k dispozici 200 000 vycvičených příslušníků takzvané Lidové mobilizační armády. Revolučním gardám je podřízen strategický raketový systém, což je samo o sobě bezpečnostní riziko. V rozporu s uvedenými čísly je jinými zdroji uváděno, že jen pozemní síly mají 400 000 příslušníků a 350 000 záložníků. Vojenský rozpočet se pohybuje kolem 13,5 miliardy dolarů pro armádu a zhruba 8 miliard pro revoluční gardy. Hlavní výzbroj pozemních sil je zhruba 900 tanků různých typů, většinou sovětských T-72 a jejich konverzí, kolem 750 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů a zhruba 3 000 děl a raketometů různých typů. Poměrně slabé námořnictvo disponuje třemi fregatami a pěti ponorkami starších typů, neujasněným počtem miniponorek a velkým počtem různých rychlých člunů. Zde nelze zapomínat na početné jednotky speciálních sil bojových potápěčů s moderní výzbrojí, pro něž je Perský záliv s teplou vodou ideálním pracovištěm. Důležité jsou baterie protilodních raket pobřežní obrany sovětského původu, z nichž modernizované verze údajně dosahují rychlosti až 6M (cca 7 200 km/h). Letectvo je ve srovnání s velikostí státu a počtem pozemních sil slabé. Disponuje 15 sovětskými MiG-29 a 25 Su-24, k tomu zhruba 20 staršími americkými F-14 a 50 F-5. Výrazně se rozvíjí výroba bezpilotních letounů a námořních robotických útočných prostředků. Írán rovněž disponuje efektivními prostředky elektronického boje. Dokladem je fakt, že se Íránu podařilo opakovaně převzít kontrolu nad americkými bezpilotními letouny, například RQ-170, operujícími nad íránským územím, ukořistit je a využít jako technologické vzory pro vlastní výrobu.
Slabé letectvo má nahradit mohutná protiletecká obrana, která disponuje množstvím relativně moderních raketových systémů. Jedná se o přenosné typy Strela, Stinger, RBS70 a jejich domácí kopie, americký HAWK, sovětské TOR M1a BUK M2. Do výzbroje se dostaly modernizace ruského typu BUK s označením Chordat 3 a Chordat 15, přičemž k nim byly vyvinuty třídimenzionální radary, které se podle dosažitelných informací kvalitou blíží americkému typu THAAD. Modernizace systémů byla realizována ve spolupráci s Běloruskem a Čínou. Obranu posiluje velký přehledový zaobzorový radar s dosahem 4 000 km. Podle odborných odhadů je Írán schopen okamžitě použít při „první salvě“ kolem 2 000 raket na odpalovacích zařízeních. Z tohoto hlediska je nepřehlédnutelný názor, že stát, který má slabé letectvo a silnou protileteckou obranu, není útočný stát na rozdíl od státu, který má extrémně silné letectvo.
Jako hlavní bezpečnostní problémy jsou v případě Íránu uváděny jeho jaderný a raketový program. O jaderný program se vedou neustálé spory, přičemž možnosti mezinárodní kontroly jsou nejisté, spíše nulové. K výrobě elektřiny Írán disponující obrovskými zásobami ropy a zemního plynu jaderné reaktory nepotřebuje. Zařízení na obohacování uranu s 5 000 centrifugami, které umožňuje vyrábět jaderné hlavice, je dlouhodobě v chodu v Natanzu, přestože bylo roku 2010 dočasně vyřazeno z provozu izraelským kybernetickým útokem jednotky 8200 s využitím viru Stuxnet. Další centra jaderného programu jsou Teherán (malý reaktor), Lashgarak (úpravna uranu v tunelech pod jezerem), Kom (obohacování uranu), Arak (výroba těžké vody a 25MW reaktor), Isfahan (úpravna uranu), Saghand a Gachin (uranové doly), Ardakan (výroba uranového paliva), Bušehr (reaktor). Aktuálně není jednoznačně prokázáno, že by Írán disponoval jadernými hlavicemi, nicméně technologii k jejich výrobě má.
S vývojem a výrobou raket velkého dosahu pomáhala Íránu především Severní Korea a pravděpodobně i Čína. Nicméně v současné době dokáže poměrně technologicky vyspělý Írán vyvíjet raketové nosiče sám. Aktuálně jsou prokazatelně ve výzbroji následující typy raket schopných nést klasické, chemické, biologické a jaderné hlavice, přičemž vývoj pokračuje. Nejstarší jsou Shahab-3A s motorem na kapalné pohonné hmoty a dostřelem 1 300 km. Je jimi vyzbrojeno pět brigád revolučních gardistů. Dále typy EMAD s dostřelem 1 700 km a Choramšahr s dostřelem 2 000 km, obě používající kapalné pohonné hmoty. To snižuje rychlost jejich nasazení, protože uvedené palivo se skladuje mimo rakety a před odpálením se musí přečerpat do jejich nádrží. Příprava může trvat až dvě hodiny. Modernější Sejil-2 s dostřelem 2 000 km již používá tuhé pohonné hmoty. Mimoto disponuje Írán dělostřeleckými raketami s tuhou pohonnou hmotou Fateh 313 s dostřelem 750 km a Qiyam-1 s dostřelem 800 km. Izrael je vzdálen 1 000–1 200 km, hlavní město Saúdské Arábie 700 km. Ve výzbroji Íránu jsou rovněž bezpilotní letouny Soumar vyvinuté na základě ruské řízené střely s plochou dráhou letu CH-55 s dostřelem 2 500 km a několik dalších typů s dostřelem kolem 800 km odvozených od amerických létajících terčů. Na internetu se pro uvedené rakety a bezpilotní letouny používají i jiná označení.
Při vypuknutí současné krize kolem sestřelení amerického bezpilotního letounu RQ-4 nad Íránem uvedla íránská reprezentace, že v případě jediného útočícího bojového letounu nad íránským územím budou všechny strategické rakety odpáleny na Izrael. Odhad je, že v první „salvě“ by se mohlo jednat o 65 raket. Zde je ovšem třeba počítat s tím, že útok by byl podpořen stovkami raket z takzvaných palestinských území, což by mohlo zahltit izraelskou protiraketovou obranu, takže část raket by proletěla. O nedostatečné efektivitě amerického systému Patriot svědčí fakt, že na sestřelení jedné rakety odpálené na Saúdskou Arábii Hútii v Jemenu bylo potřeba osm raket systému Patriot. Přitom rakety létaly přes poušť, kde je lze snadno detekovat a zaměřit. Na druhé straně není jasné, zda systém Patriot ovládali nevalní saúdští vojáci, nebo profesionální zahraniční žoldnéři.
Z hlediska íránských raket nelze přehlédnout, že tamní revoluční gardy údajně dokážou využívat ideálně rozsáhlého nepřehledného horského terénu z hlediska zamaskování a ukrytí jak útočných, tak protiletadlových raketových systémů. Totéž platí o pobřeží, které je v mnoha místech pokryto bažinami a vegetací, kde se mohou ukrývat raketové systémy a odkud mohou vyrážet bojoví plavci, rychlé čluny, miniponorky a námořní roboti.
Vojenský střet s Íránem vlastně není v zájmu žádného státu s výjimkou Saúdské Arábie v tahanici o převahu v regionu. Podle dosažitelných informací nelze do budoucna vyloučit ani mírová jednání mezi Íránem a Izraelem v případě odchodu íránských dobrovolníků ze Sýrie, kde jich údajně působí či působilo až 70 000. Jenže bez nich by prezident Asad nemohl zvítězit nad teroristy z takzvaného Islámského státu. Díky nim nebyla v Sýrii provedena ani mobilizace a válka byla vedena vojáky prezenční služby a dobrovolníky pod vedením profesionálních důstojníků. Vzhledem k úzké spolupráci s palestinskými a libanonskými teroristickými organizacemi však íránští dobrovolníci pravděpodobně nebudou chtít odejít. Zde si nelze o cílech Íránu v oblasti dělat žádné iluze, přičemž může počítat s větší, či menší podporou Iráku, Turecka a Sýrie. Stabilizace vztahů mezi Íránem a Izraelem podporovaným USA je proto v nedohlednu.
Rovněž představa, že prezident Trump má nějaký osobní zájem na válce s Íránem, která by ani pro USA nebyla jednoduchá, je mimo realitu a jedná se o účelový předvolební mediální podvod. Trump především ve svém volebním programu slíbil omezení americké účasti na mnoha válkách. Je to obchodník, který s chutí prosazuje americké ekonomické zájmy včetně použití nátlaku, hrozeb a vydírání, obzvláště proti slouhům z Bruselu a Berlína. Podle dosažitelných, nicméně obtížně prověřitelných informací vyvíjejí extrémní tlak na Trumpa s cílem vyvolání války s Íránem především američtí demokraté reprezentovaní Clintonovými, Allbrightovou, CIA a částí vojenského vedení v Pentagonu. Cílem má být snížení popularity Trumpa před prezidentskými volbami, protože se kalkuluje s velkými ztrátami amerických vojáků a obyvatel Izraele v případě vypuknutí konfliktu. Cílem je nahrazení Trumpa prezidentem, který by zahájil v Evropě jadernou válku proti Rusku.
Obecně lze konstatovat, že z vojenského hlediska ohrožuje Írán především Izrael a Saúdskou Arábii, případně tamní emiráty, což jsou spojenci USA v regionu. Zájem na vojenském útoku vůči Evropě z hlediska Íránu je minimální, protože by tím nic nezískal, což je stejné jako v případě Ruska. Nicméně z hlediska šíření islámu včetně násilného a teroristického je Írán nebezpečný nejen svému okolí, ale rovněž Evropě i dalším regionům. Zde rovněž nelze přehlédnout fakt, že kterýkoli ortodoxní islámský stát je velmi nejistý a nespolehlivý spojenec, především pro země, kde nevládne islám.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
