„Mezi čtvrtou a pátou ráno probudil maminku vzdálený, neznámý hluk. Potichu pustila tranzistorové rádio a s překvapením se zaposlouchala do jakési přihlouplé sci-fi o přepadení Československa armádami pěti socialistických států pod vedením Moskvy. Rusáci! Hluk nejenže neustával, ale sílil a zvolna se měnil v nesnesitelný rachot, který probudil nejen nás ostatní, co jsme spali bezstarostným prázdninovým spánkem,“ popsal Hrušínský ono ráno s dovětkem, že rachot probudil i celou generaci zabedněnců věřících v komunismus a v přátelství se Sovětským svazem.
Fotogalerie: - Poslední rozloučení se Šteinerem
„Rachot komunistických tanků, valících se po budějovické silnici směrem na Tábor a Prahu, otevřel oči všem, kteří do té doby mohli předstírat, že nevidí, neslyší a snad ani netuší, jaká zvěrstva se kolem nich od února 1948 dějí. To už naše dřevěná chata duněla jako při zemětřesení,“ zmínil Hrušínský. Maminka podle jeho slov plakala a on běžel s tátou k silnici, kde viděl tanky s ozbrojenými Rusáky.
Původní text ZDE
„V jedenáct hodin dopoledne zastavila před naší chatou černá Tatra 603, vystoupili dva pánové a ptali se po tátovi. Dost hrozivá situace. Otec, který patřil nejen na poli kultury k nestranickým exponentům pražského jara, se s námi rozloučil očima a zeptal se pánů, co chtějí. Ukázalo se, že jsou z vedení nedaleké továrny Silon, kde před chvílí dělníci na bouřlivé schůzi hromadně trhali členské průkazy KSČ. Když se roznesla zpráva, že mají být zatýkáni první signatáři Dvou tisíc slov, neváhali a přijeli tátovi nabídnout, že ho nedají. Silný zážitek,“ zavzpomínal také Hrušínský.
„Dnes tu žádné ruské tanky nemáme. A přece jsme nuceni poslouchat přisprostlé bonmoty o ruských kalašnikovech, kterými lze nedemokraticky odstranit demokracii. A kolaboranti a vlastizrádci znovu zvedají hlavy povzbuzováni nejvyššími představiteli vlastní země. Jaká hanebnost! Jestlipak přijde jednou po zločinu i trest?“ zeptal se závěrem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
