Díky otevřené debatě se ukazuje, že zákon v podobě, v jaké jej mezitím již podruhé schválila vláda, vlastně ani nepotřebujeme. V Evropě totiž ani se současnou úpravou nejsme nijak výjimeční, třebaže se nás odpůrci kouření snaží přesvědčit o opaku. Navíc se připomíná, že absolutní zákaz kouření se prosazuje nejdůsledněji v režimech poněkud problematických, jako je Turkmenistán, či dokonce v patrně nejděsivější jurisdikci světa – Islámském státu, kde kouření na veřejnosti trestají podle okolností buď bičováním, nebo dokonce popravou.
Kuřácí v Islámském státu:
V české debatě zaznívá i názor, že kouření v českém prostředí úspěšně ubývá i za současné úpravy. Lze spolehlivě doložit, že v současnosti se na veřejnosti kouří mnohem méně než nejen v šedesátých, ale třeba i v devadesátých letech. Tolik diskutovaný zákaz kouření v restauracích již nyní zavedlo podle některých statistik až osmdesát procent podniků, a to zcela dobrovolně. Nebezpečný vstup státu do vlastnických práv proto možná není ani účelný, nemluvě o jeho nebezpečnosti – nikdo totiž neví, zda se příště ministerští úředníci stejným způsobem nezaměří třeba na nezdravé vepřové maso.
Navíc se zpochybňují i důvody, z nichž Ministerstvo zdravotnictví vycházelo. Na internetu se objevil například tento argument: „Jediným argumentem, který lze brát v potaz, je, že kouření smrdí. Je to samozřejmě zase otázka názoru a čichových buněk daného člověka, nicméně lze říct, že většině nekuřáků zplodiny ze spalování tabáku zrovna nevoní. Tímto se však žádná z ministerských studií nezabývá. Zřejmě to nebude dostatečně varující a alarmující fakt.“
Ještě horší prý ale je, že do debaty je odpůrci kouření v argumentační nouzi zatahováno citové vydírání v podobě dětí, devastovaných vdechováním cigaretových výparů. „S dětmi totiž soucítí téměř každý. Je pravda, že děti by nemusely ten smrad čichat, nicméně je taky pravda, že jen nezodpovědní rodiče tahají své potomky do hospod. Dítě prostě nemá v hospodě co dělat a za hloupost rodičů by zcela jistě neměl platit majitel restaurace či baru,“ tvrdí diskutující Robert Adámek.
Ten navíc poznamenává, že zatímco on jako kuřák v nekuřácké restauraci uctivě respektuje vůli majitele, zažil mnoho případů, kdy nekuřák dobrovolně přijde do restaurace, o které ví, že je kuřácká, aby se následně začal vehementně rozčilovat nad zakouřeným prostředím a domáhal se vyvětrání.
V debatě zaznívá i hlas restauratérů. Mezi nimi jsou tací, kteří nekuřácké restaurace sami dobrovolně zavedli a pochvalují si je, ale i jiní, kterým tento pokus nevyšel a vrátili se ke svobodě kouření. Třeba liberecký hospodský Tomáš Březovský, který provozuje podnik jen pár metrů od tamního divadla, ve kterém se kromě diváků a místní bohémy scházejí i herci. „My jsme byli od začátku kuřácká hospoda, takže jsou na to lidé zvyklí. Když jsme přišli s tím, že budeme nekuřácký podnik, lidem se to nelíbilo,“ vypráví. Podobně dopadl i konkurenční podnik Jimmy´s. „Po zákazu kouření jsme měli čtvrtinové tržby, ten úbytek byl opravdu velký,“ říká jeho majitel Jan Fanta. Od změny si sliboval kromě podpory zdraví personálu i menší devastaci interiérů, zejména koberců, ovšem po pouhých třech týdnech musel experiment ukončit. „Ideální by byl zákon, který by povoloval kuřárny. Lidem se nelíbilo, že budou muset chodit ven,“ říká hospodský.
Kuřárny, které do původního zákona pozměňovacím návrhem k překvapení všech prosadil opoziční poslanec Marek Benda, však pravděpodobně neprojdou. Hnutí ANO je považuje za výsměch novému zákonu a premiér Sobotka osobně přikázal, aby byl tento pozměňovací návrh z nově předloženého zákona vyšktnut, ačkoliv všechny další úspěšné pozměňovací návrhy byly zapracovány.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
