Například sedmnáctiletý Abdul Karim spí na zemi na náměstí Okonoia v Aténách. Nemá ani korunu, poslední peníze vydal na jízdenku na trajekt do Řecka. Má možnost si půjčit mobil a zatelefonovat matce do Sýrie, ale neodvažuje se jí říct, jak strašná je jeho situace. Řekl prý: „Sním o dvou věcech: Mít možnost zase spát v posteli a obejmout svou mladší sestru.“

Sedmiletý Ahmed spí na chodníku na hranici mezi Maďarskem a Rakouskem. Když bomba zasáhla jejich rodinný domov ve městě Idlib, vyvázl živý, přestože byl na hlavě zraněn šrapnelem. Mladší bratr zemřel. Jeho rodina byla donucena uprchnout. Celou cestu spí v úkrytech na autobusových zastávkách, na ulici a v lese.