V pondělí jsme s asistentkou Šárkou vyrazily, jako již tradičně, do Olomouce, pro tentokrát na krajskou schůzi s tamními důležitými členy, abychom přepočítali, kolik členů nám odpadlo, kolik přibylo a jaký máme před komunálními volbami aktuální stav.
K mému překvapení je ten poměr přibližně jedna ku jedné. Nepřijímáme nyní nové členy, děláme z nich tzv. „příznivce čekatele“, abychom si nejprve ověřili, jestli nejde o najaté záškodníky, a teprve po nějaké době je s plnou parádou „začleníme“. Doslova. Takových čekatelů už máme několik a setkáváme se s nimi většinou právě v pondělí. Samí sympaťáci, mám z toho dobrý pocit. Rýsuje se nám dokonce jeden starosta. :)
Pár členů nám ale odpadlo. Většina z nich bohužel z důvodu, že je jejich blízcí, kolegové a známí odmítli nadále akceptovat v jejich životě, protože si „vybrali špatnou stranu“. Tak na to se, vážení, pojďme zblízka podívat.
Podejte si ruku s kádrovými pracovníky a zavřete se ve svém bunkru
Jeden z našich členů přišel o podnikání. Jeho dosavadní podnikatelská partnerka, ač s ním v pracovní rovině byla naprosto spokojena, mu řekla, že s ním nechce mít nadále nic společného, protože si prostě vybral špatnou stranu. Další náš člen, podnikající rukama, a s nejlepšími referencemi, přišel o většinu zakázek. Proč? Nestyděl se na facebooku přiznat, že fandí Motoristům. Zase jiný člen přiznal, že si nemůže z důvodu vstupu do strany najít práci. Rozváží tak jídlo jako kurýr a má hluboko do kapsy. Personalisté si ho před pohovorem vygooglí, zjistí, že byl na kandidátce, a rovnou ho zamítnou.
Někteří z takových členů ve straně zůstávají, ale odcházejí z kandidátní listiny, nebo budou Motoristy podporovat „potají“. Pamatujete na naše předvolební heslo? „Volte Motoristy, nikdo se to nedozví!“
Víte, co vám k tomu řeknu? Tohle je přesně ten svět, který známe z komedií typu Demolition Man, Absurdistán, z dramat jako 1984. Svět, kterému jsme se možná smáli, když jsme ho viděli v televizi, ale když ho žijeme, tak zábavné to není...
Společnost, kterou mi prarodiče a rodiče popisovali ve svých pamětech, když mluvili o minulých režimech.
Přesně z tohoto důvodu jsem před několika lety byla u založení Společnosti pro obranu svobody projevu a chtěla poukazovat na neuvěřitelnou ostrakizaci lidí s jinými názory, než má druhý, a varovat před cancal culture a na ni navazující autocenzuru, kterou v sobě téměř všichni jaksi automaticky spouštíme, abychom nevyčnívali z davu, kterému je „nařízeno, jak myslet“.
Přesně z takového světa je mi na blití. Ať si tomu kdo chce říká, jak chce, k demokracii, která má být založena na svobodě, pluralitě a ochraně jednotlivců a jejich myšlenek, to má zatraceně daleko!
Neměla by se nám právě nyní v hlavě rozblikat červená kontrolka, protože dobu umlčování nepohodlných už jsme v naší drahé zemi v relativně nedávné historii prožili a nebylo to hezké? A pozor! Zde se to netýká vysoce postavených politiků, kteří chtě nechtě jaksi platí daň za účast v politice, a tou je presumpce viny. Zde se to týká úplně obyčejných lidí na venkovech, našich sousedů, které známe celý život, jen jsme se s nimi možná doposud v hospodě nebavili o tom, zdali volí Babiše nebo Fialu. A i kdyby bavili, nemělo by nám to být jedno???
Bylo mi z toho smutno. Možná že právě proto, že ti lidé nechtějí z Motoristů odejít. Chtějí zůstat, ale pro zachování „potřeb pro přežití“ nebýt vidět. Naše pondělní setkávání v olomoucké kanceláři je pro nás živou vodou, místem, kde si můžeme říct cokoliv a nemusíme se bát odsouzení. Za to, že se mnou stáli párkrát u stánku na kampani, schytávají bídu od sousedů. Sousedů, kteří by si měli podat ruku s kádrovými pracovníky.
Připomnělo mi to jeden poznatek, který si s sebou nesu z předvolební kampaně a neustále ho vidím před očima. Poznatek, jak se změnily vesnice od mého dětství doposud. Když jsem byla malá, byly vesnice „komunitou“. Sousedé nežili jen vedle sebe, žili společně. Dalo se na ně zaklepat, když nám došel cukr, zazvonit, jestli jejich slepice nesnesly navíc vejce, protože těm našim se zrovna jaksi nezdařilo. Křičeli jsme na sebe z okna. Popíjeli kávu na vlastních balkonech a mávali sousedce na ten protější. Chodili jsme společně zdrbnout poslední díl seriálu, který jsme sledovali. Když se nám podařilo napéct víc koláčů, než bychom snad dokázali sníst, zanesli jsme je do sousedství. A při masopustních průvodech čekaly všech tetky a babky před baráky, aby okoukly nový kostým starosty, který šily čtyři švadleny ze vsi. Žili jsme společně. A i když to neslo i všechno to zlé (pomluvy, drby, závist...), dokázali jsme spolu vycházet, mít se jakýmsi způsobem rádi... Zahrady nebyly často oplocené, domy jako by splývaly v jeden statek. Ale dnes?
Melancholické povzdechnutí
Měšťané se stěhují na venkov. Ale s městskou kulturou. Staví betonové ploty, přes které nejen, že nejde vidět, ale působí jako brnění, přes které se nelze probít. Proč taky? Sousedé nechtějí být sousedé. Chtějí mít svůj život, svůj klid, nechtějí ho mít nikým a ničím narušovaný. Taková je prostě kultura. Když jsem ty vesnice obcházela, abych do schránek před domy vhodila svůj volební letáček, měla jsem z toho husí kůži. Potichu jsem našlapovala po oněch krásně vydlážděných příjezdových cestách, a bála jsem se, že když pohnu otvíráním na schránce příliš hlasitě, vylekám všechny okolo, protože ty vesnice, ty byly najednou ztichlé... Ne, jako za mého mládí. Když tamhle štěkal pes, tam zase křičela sekačka na trávu, kdes zase hysterická sousedka řvala na manžela, a děti? Děti – ty byly všude. Děti jako by nebyly. Možná seděly tiše u počítačů, možná se učili, nevím... Ale víte co? Tohle jsem zaznamenávala nejen ve všední dny, taky o víkendech.
Když shodou náhod vylezla na zahradu babička, která mě viděla dávat do schránky leták, a zvídavě se mě ptala, co pro ni mám, a radostně se se mnou dala do řeči, bylo to pro mě požehnání. A tehdy jsem si slíbila, že až budu vychovávat ratolest, jestli Bůh dá, tak najdu místo nejbližší tomu, co mám ve vzpomínkách...
Zní to asi melancholicky, že? Opoziční poslanci a fanoušci zase budou psát, že jsem zpátečník, který kňučí, holka ze středověku, která chce nutit žít lidi způsobem, který nechtějí oni sami. Ale víte co? Je mi to jedno. Když jednou okusíte říct cokoliv, co si myslíte, aniž byste se trápili tím, co o vás řeknou druzí (a vězte, že v politice to jinak nejde), pak už se nechcete vracet zpátky. :)
Podnikatelé jsou solí země
Hned v úterý mi ale vrátila zpět úsměv akce EY Podnikatel roku Olomouckého regionu, kterou zaštiťoval hejtman olomouckého kraje, kolega z ANO Lukáš Okleštěk, který mě zároveň na akci upozornil a pozval. Jako holka z podnikatelské rodiny si takových počinů nesmírně vážím! Podnikatelé jsou solí naší země. A víte, jak to bylo v pohádce Sůl nad zlato? Je nezbytná. Je nad všechno zlato! Podnikatelé jsou základním stavebním kamenem naší ekonomiky, a to i přes nepřízeň legislativy a neustále se měnící podmínky. Jestli bych za něco mohla v politice lobbovat, tak to vždycky bude podpora malých a středních podnikatelů.
Potkala jsem na akci také sněmovního kolegu Milana Brázdila, oceněného urgentního záchranáře a dlouholetého poslance, a příjemně jsme si popovídali. Ale především: Všichni ti Olomoučáci, kteří na akci byli, se ukázali jako normální lidé, neřešící politickou příslušnost, s břitkým smyslem pro humor, trochou nekorektnosti ve svých projevech a otevřeností, na kterou jsem si v Praze pomalu odvykla. Zase jsem si připadala jako doma a radostně si uvědomila, že tohle je místo, kde chci na stáří žít, kde chci umřít. Venkov na Olomoucku...
Podnikatelem olomouckého regionu se stal Petr Paksi z přerovské společnosti JAP FUTURE, který mě tak rozesmál firemní historkou o expanzi do Dubaje, až jsem slzela smíchy. S obrovskou gratulací jemu k získání ocenění, ale také s gratulací společnosti EY za bezchybné uspořádání tohoto pozitivního eventu, jsem odjela směr Praha s pusou od ucha k uchu, a to i přesto, že mě na D1 zdržely asi tři nehody a mnoho uzavírek.
Odboráři od policie a nezbytná a nenáviděná administrativa
Líbilo se vám, jak Macinka diskutoval na konferenci v Mnichově?Anketa
Hned pak jsem se sešla s policejními odbory a dlouze poslouchala jejich závažné problémy. A to závažné bohužel nemyslím v uvozovkách... Uvidíme, co s tím zmůžeme. Ve středu mám první jednání podvýboru pro Policii České republiky, Hasičský záchranný sbor ČR, obecní policii a soukromé bezpečnostní agentury, abych onu problematiku alespoň otevřela.
Celý zbytek týdne byl o nezbytné administrativě a byrokracii. To jsem se vám narozčilovala u vyplňování mnohastránkového dotazníku o střetu zájmů pro Stálou delegaci Parlamentu do Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Nebo u vyřizování několika stovek e-mailů, u nichž jsem zjistila, kolik důležitých akcí jsem promarnila, jen proto, že jsem si nestihla včas všimnout příchozího e-mailu. (Tedy rozumějte správně: Já si těch stovek e-mailů denně všímám, jen je nestíhám číst.) Například e-mailové pozvánky kolegy Patrika Nachera na první setkání naší „podpůrné sportovní sněmovní skupiny“. A to mě zatraceně mrzí, že jsem tam chyběla. Aspoň nějaké zpestření té sněmovní práce, které se podobá volnočasovým aktivitám, na které teď prostě není čas.
Tak zítra zase do sněmovny na plénum! A jak jinak, než po schodech!
Ano, tím odkazuji na projekt ministra Šťastného, kterému se sic všichni posmívají, ale mě se líbí. Proč? Vždycky jsem tvrdila, že stát má motivovat, nikoliv zakazovat nebo přikazovat. A tohle je přesně ten případ, kdy ministr sportu motivuje, ale svobodné rozhodnutí nechává na voliči. Cedulemi připomíná, ale pořád se má každý možnost rozhodnout dle své vlastní vůle. Politici jsou příkladem, a je na každém, zda je bude napodobovat, nebo se jim smát... Je to naše svobodná volba, milí občané. (I když ne pro každého, já do pražského bytu ve čtvrtém podlaží nemám výtah a denně tak zvládnu chtě nechtě několik schodů pěšky, za což by mě jistě pan ministr Šťastný pochválil. :))
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Je vám spolu s poslankyní Gabrielou Sedláčkovou smutno z toho, co vidíte ve světě kolem sebe?
