„Ty první dny a týdny opravdu člověk byl v tom ponořen, paralyzován, brečeli jsme u zpráv, bylo to fakt svírající, ale postupně jsem zjistila, že se vevnitř mě něco sesypalo. Úplně jako kdyby mi to zbouralo to, co bylo léta stavěné, jako že je pevné a dané, tak jsem si říkala, že může všechno padnout, co jsme si mysleli, že nepadne, všechno se může ztratit, všechno může ze dne na den zmizet. Myslíme si, jak jsme daleko jako civilizace, a najednou jsme zpátky zase úplně někde kolik set let zpátky,“ poznamenala k rusko-ukrajinskému konfliktu Geislerová.

„A nějak jsem se úplně jakoby odstřihla od těch všech informací, musím říct, že je vlastně nechci sledovat – ale stejně je sleduji, ale ne tak intenzivně – a soustředím se na ty věci, které mi došlo, že je důležité vnímat, kterých si člověk má vážit. A to je právě to, že můžeme normálně žít, můžeme pracovat, můžeme se setkávat a můžeme pomáhat. Pořád máme obrovskou kapacitu, abychom pomáhali druhým, a to mi přišlo takové důležité. Takže se snažím jakoby mít ten životní styl, jako žije se den po dni, prostě jeden den je celý život,“ dodala Geislerová.

„Dlouho jsem o tom s nikým nemluvila, protože jsem se snažila od toho odstřihnout, ale nejde to. Žijeme tím všichni a má to dopad na nás všechny,“ zmínila.