Skutečným Nečasovým paradoxem je, že se vláda stává obětí vlastního úspěchu. Její příklad ukazuje, proč budou reformy vždy zákonitě narážet na odpor dokonce i u poctivějších politiků - sami se vždy mohou stát prvními oběťmi zlepšení poměrů.

Nejde jen o boj s korupcí, který za Petra Nečase pokročil více než kdykoli předtím, a o uvolnění rukou policie a prokuratury. Jakékoli skutečné reformy snižují pravomoci politiků, posilují jejich kontrolu, svazují je a ubírají jim z moci. Když například prosadí transparentnější nakládaní s veřejnými financemi, sami je budou moci méně rozdávat podle vlastního uvážení a tím jejich moc zeslábne.

Joch měl pravdu a odchází

To vysvětluje, proč i v Česku boj proti korupci jde kupředu velmi pomalu, každou chvíli se zdá, že se zastaví nebo dokonce zvrátí. Proto dochází i k jinému paradoxu, že se z Nečasovy vlády odchází proto, že někdo vzal vládní hesla příliš vážně. To byl případ bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který byl do boje s korupcí příliš hrrr a vystrašil tím kmotry ve vlastní straně. Nebo tento týden odchod Nečasova poradce Romana Jocha. Ten za svého působení pronesl mnoho sporných výroků, které ho mohly stát místo. Odchází však proto, že měl pravdu, že nedávný úrok na Václava Klause nebyl atentátem (jak okamžitě v snaze zvýšit vlastní význam tvrdil prezident) a že by měli být čeští politici méně zbabělí. Nečas ho musel obětovat, aby si vztahy s Klausem ještě více nepokazil.