Cílem sociálních systémů má být pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí, kteří by se v důsledku stáří, nemoci, invalidity, nezaměstnanosti nebo i chudoby ocitli v nedůstojných podmínkách. Ale senátor Tomio Okamura ve svém blogu na iDNES.cz připomněl myšlenku amerického sociologa Charlese Murrayho, podle níž sociální programy poškozují chudé, cíleně z nich vychovávají lenochy a učí je parazitovat na systému.
„Samozřejmě takhle to je formulováno vyhroceně, ale určitě na tom něco je. V každém případě příliš mělké sociální zákonodárství vytváří takzvané pasti chudoby. Jde o to, že zejména lidem, kteří mají nižší kvalifikaci a nižší pracovní motivaci, se víc vyplatí být na dávkách, než aby si sháněli zaměstnání,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz sociolog Jan Hartl s tím, že o velký společenský problém nejde jen v případě, že se jedná o krátkodobý výpadek pracovní činnosti.
U nás chybí neformální sociální tlak na ty, co jsou na dávkách
„Velkým problémem, a to zcela zásadního rázu, se to stává tehdy, když se jedná o to, co by v Americe nazývali subkulturou chudoby. Tedy že mohou vyrůstat celé generace dětí, které nikdy neviděly rodiče pracovat. Kultura práce se předává v rodině a děti, které nikdy neviděly rodiče pracovat, se budou daleko hůře adaptovat na jakoukoli pracovní činnost. Tam se to ukazuje až přímo ve fatální podobě,“ upozorňuje Jan Hartl.
Psali jsme:
Sociolog připomíná, že sociální politika má tlumit sociální rozdíly a pomáhat sociálně slabým, ale zároveň by se neměla přehánět, aby neměla demotivační charakter. „V Americe, když je někdo na dávkách, tak to skrývá a stydí se za to, protože ho to v očích těch druhých deklasuje. Vzniká tím neformální sociální tlak. A zároveň je důležitá snaha konkrétního člověka vymanit se z toho postavení a moci se hlásit ke středním třídám. V tomhle tam jsou znát pokroky, kdežto u nás ne,“ srovnává Jan Hartl a dodává, že nezáleží jen na výši dávek, ale i na jejich struktuře.
Nejde jen o výši dávek, ale fungování celého systému
„Podívejte se na účty za elektřinu, platby za ní jsou u nás zjevně asociální. Nejvíce tam naskákají paušály, takže když si nějaká babička vůbec nesvítí, aby neutratila, tak má kilowatthodinu za 5,50. Zatímco ten, kdo svítí pořád a ohřívá si bazény, tak má elektřinu za dvě kačky. V Americe to je přesně opačně, tam mají systém čtyř pásem. Čím víc elektřiny spotřebováváte, tak se dostáváte do dražších pásem. To my koukáme jen na dávky, ale už ne na to, jak je komponováno fungování celého systému,“ vyzývá sociolog Jan Hartl k zamyšlení.
Druhým hodně diskutovaným názorem amerického sociologa Charlese Murrayho je, že pozitivní diskriminace menšin vede k úpadku kvality školství. Tím, že se snažíme udržet ty, co by byli před lety vyloučeni nebo přeřazeni na zvláštní školu, ničíme celý systém. Za cenu toho, že ve škole udržíme jednoho „nepřizpůsobivého“ studenta, ničíme budoucnost všem ostatním a snižováním hranic kvality, ale také disciplíny, vyrábíme další nepřizpůsobivé.
Pozitivní diskriminaci je třeba v pravý okamžik utnout
„Zase je to formulováno hodně vyhroceně. Já jsem příznivcem pozitivní diskriminace, ale jen do určitého okamžiku, v nějakou chvíli se s tím musí přestat. Když se bude pozitivní diskriminace používat tupě nebo plošně, tak to samozřejmě ke snížení kvality školství povede. Já ji vidím jako určitý přechodový způsob, který je třeba někde opustit a nelze ho nechat zkostnatět a ustrnout,“ přibližuje pro ParlamentníListy.cz svůj pohled na pozitivní diskriminaci sociolog Jan Hartl.
Tomio Okamura
„Ve školství evropského typu jsou daleko výhodnější ty systémy, které se snaží o začlenění těch méně schopných pomocí toho, že je ve třídách rozmanitější skladba. A že úkolem zdatnějších žáků třeba na základní škole, kteří by se nejspíš nudili, je pomoc slabším překonávat ty problémy. Když si vezmu švédskou školu, tak tam mají ve třídě jednoho vozíčkáře, jednoho černocha, jednoho slabě mentálně postiženého. A smysl toho kolektivu je, aby se ti schopnější naučili věnovat těm méně schopným,“ vysvětluje Jan Hartl.
O rozložení duševních schopností v určitých skupinách je nekorektní mluvit
Možná nejkontroverznější Murrayho myšlenkou, na kterou také senátor Okamura upozornil, je ta, podle níž emancipace žen bílé rasy přináší v důsledku úpadek celé rasy. To proto, že talentované a chytré ženy mají čím dál méně dětí, protože se věnují kariéře. Naopak ženy s minimem duševních schopností se živí tím, že rodí stále dokola děti, na které berou sociální dávky.
„Dnes je politicky nekorektní mluvit o tom, že existuje určitá antropodistribuce, tedy rozložení duševních schopností v jednotlivých skupinách. Nelze to samozřejmě paušalizovat, ale ve velkých číslech a pravděpodobnostech se dá na velmi tvrdých statistických datech ukázat, že rodiny, kde jsou oba rodiče vysokoškoláci, mají mnohonásobně větší pravděpodobnost, že jejich dítě bude vysokoškolák než v jiných rodinách,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Jan Hartl s tím, že také IQ je do určité míry dědičné i že třetina lidí ve společnosti není schopna zvládnout průměrné nároky.
Móda hodně dětí v zámožných rodinách platila naposledy za Johna Kennedyho
„Platí to, že ženy, které dbají na svou kariéru a mají vysoké vzdělání, rodí méně dětí. Naposledy bylo módou mít hodně dětí v zámožných rodinách v době Johna Fitzgeralda Kennedyho, na přelomu 50. a 60. let. Když se tehdy rodina chtěla ukázat, že je úžasná, tak to nebylo předváděním nablýskaného auta, ale tím, že měla nejméně čtyři děti. Tahle pýcha už tady není a samozřejmě bílá rasa je na ústupu, čímž se samozřejmě ztrácejí i schopnosti obyvatelstva,“ říká sociolog.
Podporovat rození dětí u chudých vrstev považuje sice z jedné strany za humánní, ale z druhé za poměrně krátkozraké. Za úvahu stojí myšlenka podporovat narození dětí tím, že rodič by měl na jedno dítě deset procent z platu nezdaněných. To by podporovalo i ty vzdělanější s vyššími příjmy, aby měli děti. Tím, že by se tato podpora netýkala nezaměstnaných, by dokonce mohla fungovat i jako motivační faktor pro shánění práce.
Sociální systém u nás pokulhává nejen na technikáliích, ale i na nedomyšlenosti
„Naši zákonodárci činí něco přesně opačného. Vycházejí z úplně jiných principů, že je třeba pomoci těm sociálně slabým. Krátkodobě určitě, ale zase se dostáváme k tomu, že zásadní společenská debata o tom, jak by měla vypadat transformace sociálního systému zděděného po bolševicích, u nás neproběhla a ani se nechystá probíhat. Když si vezmete tu bizarní debatu okolo sKaret nebo případně toho paskvilu, co se nazývá penzijní reforma, tak je vidět, že to pokulhává nejen na těch technikáliích, ale na nedomyšlenosti celého systému a jeho smyslu,“ dodává Jan Hartl.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
