„Dodnes převládá přesvědčení, že další události v roce 1968 vyvolal pokus o reformu komunismu, když si lid v Československu udělil názorovou svobodu. To ale v žádném případě nebyl hlavní důvod ozbrojené intervence Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Lid si názorovou svobodu nevybojoval, nevynutil, byla mu shora udělena – z rozhodnutí ÚV KSČ byla dočasně odstraněna cenzura, aby se parlament vystavil tlaku veřejného mínění a odvolal prezidenta,“ zmínil Krystlík.
„V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa coby nástupiště vojsk. Avšak přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním rozvědkám, a Západ by tak byl předem varován. Nastala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území. Jenže československý prezident Antonín Novotný se vzepřel a požadavek rozmístit na území Československa běžné sovětské vojenské jednotky celkem třikrát Sovětskému svazu odmítl,“ vzpomíná dále Krystlík.
Původní text ZDE
Vadilo vám, že dav pískal na Andreje Babiše při pietním aktu před sídlem Českého rozhlasu?Fotogalerie: - Babiš vyfič u Rozhlasu
Fotogalerie: - Hořící muzeum
Fotogalerie: - Koněv a Marta
Anketa
Následně hovoří také o stavu české armády, která čítala 150 tisíc mužů. To bylo na pokraji hospodářské únosnosti, vypráví Krystlík. „SSSR však požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně 10 % dospělé mužské populace. Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe by vyžadovala astronomické finanční částky,“ sdělil historik a spisovatel.
„Válečný scénář Varšavské smlouvy byl založen na dvou hlavních směrech předpokládaného pozemního útoku. Severní směr směřoval do Porúří a přes státy Beneluxu k průlivu La Manche. Jaderné údery měly paralyzovat severoněmecké přístavy. Nasazeny měly být sovětské jednotky dislokované na území NDR, východoněmecké a polské divize. Jižní směr postupu vycházel z Maďarska přes Rakousko k Mnichovu a Frankfurtu nad Mohanem, přičemž se plánovaným průnikem izolovala Itálie a seskupení NATO ve Středomoří. Též zde měly útočící sovětské a mad'arské divize projít pásmem jaderných výbuchů v severním Hesensku a ve východní části Bavorska. ČSLA měla postupovat v prostoru mezi oběma ofenzívními směry v síle patnácti až dvaceti divizí přes šumavské hřebeny až k německo-francouzské hranici na Rýnu,“ vypráví dále Krystlík, že ve druhé fázi operace pak měli být přeživší českoslovenští vojáci vystřídání druhosledovými jednotkami sovětské armády.
„Plán pro takové využití ČSLA byl schválen Antonínem Novotným v roce 1964. Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2. 1962, měly být v případě mimořádných událostí pomocí speciální kompletační jednotky přivezeny do Československa jaderné hlavice, uskladněné do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými nosiči včetně jejich přepravy z SSSR se předpokládalo za 18 až 22 hodiny, takže by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez nich,“ sdělil Krystlík.
„První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný souhlasil ve znění smlouvy s prosince 1965 s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však s umístěním posádek s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak si mimo uzavřené smlouvy navíc přál Sovětský svaz. Po posledním odmítnutí Novotného během oficiální návštěvy Prahy 8. 12. 1967 (známý je jeho výrok před odletem Prahy: Eto vaše dělo!) odletěl Brežněv místo zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností vyškoleným a spícím sovětským agentem, v žargonu tajných služeb tzv. krtkem,“ popsal Krystlík, že Sovětský svaz pak zařídil vystřídání Novotného v čele KSČ.
Dále Krystlík popisuje chování Alexandra Dubčeka, která nejednal podle pokynů Brežněva, ale nechal se ovlivňovat svými spolupracovníky. „Dubček nebyl schopen po uvolnění cenzury kontrolovat masy a média, ani ji znovu nastolit, a tak s ním Moskva začala jednat jako s agentem, který selhal a svůj úkol nesplnil. Od dubna 1968 československá rozvědka věděla prostřednictvím svého agenta ve francouzské zpravodajské službě o sovětském plánu umístit své jednotky v Československu i bez československého souhlasu. Dubček byl o tom záměru neprodleně informován. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 až 12 tisíc vojáků Varšavského paktu (prakticky pouze sovětské armády) na československém území. Dubček to měl politicky prosadit, s prezidentem Ludvíkem Svobodou se potíže nepředpokládaly, protože již za války byl agentem NKVD,“ uvádí Krystlík.
A zmiňuje také to, že kdyby nevtrhl do Československa v srpnu 1968 SSSR s vojsky zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska), postarala by se KSČ o likvidaci svých politických odpůrců sama, jen o několik měsíců později. „Reformovat komunismus je stejně nemožné jako vyřešit kvadraturu kruhu. Pražské jaro 1968 bylo tedy jen jakýmsi vedlejším produktem snahy umístit sovětská vojska v Československu, jejichž dislokace měla vytvořit jakousi kouřovou clonu pro přípravy k útoku vůči západní Evropě. Za stavu, kdy Sovětský svaz neměl své jednotky v Československu, by každý přesun vojenského kontingentu z SSSR na západní hranici Československa, potřebný pro plánovaný útok proti Západu, vyvolal pozornost tajných služeb protivníka. Při dislokaci sovětských vojsk v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu tam a zpět už nebudily pozornost. A to byl hlavní účel vojenské invaze – příprava na válku proti západní Evropě,“ uzavřel spisovatel.
Psali jsme:
autor: vef
