„Dovolím si začít tím nastavováním sžíravého zrcadla. To je jev, který se v Česku přemnožil jako kdysi králíci. Česko coby národ klobás, Zemana a TV Barrandov! Takové Česko v mnohých vzbuzuje zhnusení, a tak sáhnou po sžíravém zrcadlu a nastaví ho. Mezi kulturními lidmi se nenajde skoro nikdo, kdo s sebou toto zrcadlo nenosí,“ podotkl spisovatel. Nechápe prý, jak mohou někteří lidé dnes říkat, že se stydí za prezidenta Zemana, nebo za národ, který ho volí. Evropané podle Zábranského nemají důvod stydět se za své národy.
„Prostě nerozumím tomu, jak bych se coby Evropan měl stydět za národ. Jsme přece v Evropě, patříme do ní, ne? Nebo se pletu? Situace, kdy přijedu třeba do Francie, a nejprve provedu nějaké mystické úkony, než se se začnu bavit se svými francouzskými kolegy, nějakou národní očistu, nějaké vymluvení se z příslušnosti k Česku, nějaké rituální kolečko o Zemanovi a hnusu – ta představa mi přijde komická, středověká. Pokud jsem třeba spisovatel, začnu se rovnou bavit o poslední knize Jonathana Franzena. Pokud jsem marketingový ředitel, začnu se bavit o něčem světovém ze světa marketingu. Pokud přijde řeč na Zemana, povím pravděpodobně něco jako – Yes, he is our president. Přece si tam nepodřežu žíly a nebudu cedit českou krev a destilovat z ní nějakého muže z Hradu. Můžeme se bavit o jeho politice, můžu s ní souhlasit, nesouhlasit. Ale stydět se za Zemana nebo za někoho, kdo v obci Horní Dolní pije pivo a mluví sprostě a nosí tepláky? Zbláznil jsem se? Co se mnou má ten člověk společného? Nehledě k tomu, že tohle stydění se za druhé a za národ hodně vypovídá o komplexu méněcennosti, o nejistotě, o absolutní slabosti charakteru,“ podotkl Zábranský.
Spisovatel má však současně pocit, že Evropa „příliš šlape na plyn“, třeba už v neustále rostoucích konzumních náladách, ale současně na plyn lenosti. Podle Zábranského je na čase, aby Evropané sundali nohu z plynu a důkladně se zamysleli nad tím, odkud Evropa jede, a především nad otázkou, kam pojede dál.
Respekt prý není víc než TV Barrandov
Současně bychom si my – Češi, Moravané a Slezané – měli uvědomit, že jsme jeden národ, že občan Prahy není cennější než občan Ostravy, že člověk, který čte časopis Respekt má stejnou hodnotu jako ten, kdo sleduje televizi Barrandov.
„Dokud si to nepřiznáme, nehneme se dál. Jsme jeden národ, formovaly nás stejné dějiny. Šlechta odešla, nebo jsme ji vyhnali. Teď jsme tady jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. To napětí mezi „skupinami s vkusem“ a „skupinami bez vkusu“ je podle mě tak silné jen kvůli tomu, že skupina s vkusem někde uvnitř jasně cítí, jak nezbadatelná a tenká je ta hranice. Děsíme se v duchu odpadnutí z Respektu k TV Barrandov,“ podotkl Zábranský.
Jsme součástí Západu? Podle spisovatele spíše ne
Když se rozhovor přehoupl do své druhé půle, rozebral Zábranský ještě jedno téma – vztah České republiky a Západu. Spisovatel se domnívá, že jsme nikdy tak úplně nepatřili na Západ. Anglie, Francie, Itálie nebo země, které dnes tvoří Německo, byly podle Zábranského vždycky trochu někde jinde než my. To, co k nám přicházelo ze Západu, přicházelo se zpožděním. Nelze však říci, že bychom kvůli tomu byli horší.
„Od té doby stojíme s otočeným hrnkem u zdi a posloucháme přes zeď, co se děje na Západě. Někdy se přeslechneme, všechno k nám přichází se zpožděním. Ten hrnek jsme ale v každém případě častěji drželi na téhle zdi po naší levačce, na zdi Západu, než na zdi s Ruskem, takže s ohledem k tomuto faktu snad jde s velkou nadsázkou říct, že patříme spíše (!) k Západu… Nic z toho ale podle mě v dnešní situaci není podstatné. Léta s hrnkem u ucha nám dala velkou školu, a na nás teď je, abychom tuto ohromnou zkušenost dokázali Západu předat. Máme uši jako rys! Víme v mnoha ohledech víc než Západ. Měli bychom to zformulovat a obrátit se s naším sdělením přímo k vedení. Měli bychom říct – čas u nás nestál ani po oněch čtyřicet let nesvobody, čerpali jsme zkušenosti, poslouchejte nás, nejsme děti. To ovšem vyžaduje hodně práce, a především rozhodné opuštění té zhoubné teorii o dohánění. Nebo pokud tu teorii neopustíme, pak si řekněme rovnou, že Západ nikdy nedoženeme a že se v tomhle směru snažíme úplně zbytečně,“ zdůraznil.
Nakonec přidal pár slov k přímé volbě prezidenta. Zavedení přímé volby bylo podle spisovatele krokem do bahna. Tento nejvyšší politický úřad v zemi, k němuž množí občané vzhlíží takřka jako k modle, se zavedením přímé volby silně zpolitizoval. Prezident se stal aktérem v politickém boji, a to aktérem aktivním, pokud chce být zvolen znovu. Mnozí lidé si to však odmítají přiznat. A fakt, že se prezidentem stal Miloš Zeman, že obsadil sídlo českých králů, je pro celou řadu Čechů dodnes takřka nepřijatelné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
