Pekárková se zabývá dvěma muži, z nichž jeden se o upálení pokusil, a druhému v tom policie zabránila. Konstatuje, že rozdíl padesáti let od Palachova činu je znatelný. „Počínaje benzínem, který dnes musí být bez olova, a konče tím, že člověk – v tomhle případě nejmenovaný, abychom neporušili zákon o ochraně dat – byl uveden do umělého spánku. Tím pádem nám, na rozdíl od Palacha, nemůže objasnit motivy svého činu.“ Dodává, že Palach měl před smrtí možnost setkat se s přáteli a vysvětlit jim důvod svého činu. A i když veřejnosti byla většina těchto skutečností odhalena až po listopadu 1989, běžný občan stále věděl o motivech více než v případě muže, který se podle Pekárkové nemusí z umělého spánku probrat.

Dodává, že spekulace o Palachově motivu existovaly již za jejího mládí, ale žádná z nich nebyla „Palach byl sebevražedný blázen“. „To až teď“, říká prozaička s tím, že k případu muže z Václavského náměstí byl povolán psychiatr, který pravil, že nezná jeho anamnézu neboli soubor informací potřebných k bližší analýze zdravotního stavu pacienta. „Jako by počítal s tím, že byl psychiatrický pacient, ale že byl pravděpodobně obětí takzvané „nápodoby“ – laicky řečeno, se po Palachovi opičil – a hodlal se svým činem zviditelnit,“ tvrdí Pekárková. Rozporuje tvrzení tohoto lékaře, podle kterého věk muže naznačuje, že se nejednalo o politicky motivovaný čin, neboť prý podle mužova bratra chtěl „odejít jako Palach“.