Prohlášení generálních ředitelů ČT a ČRO je korektní výzvou k velmi vážné diskusi nejen nad podobou médií veřejné služby a systémem poplatků k jejich financování, ale nad podobou médií jako klíčovou součástí kulturního a informačního průmyslu a nad podobou společnosti jako celku. Prohlášení by ani nemuselo být vyřčeno, kdyby některé strany nově vzniklé koalice uvažovaly racionálně a ne jako v hospodě, kde si ožralí navzájem půjčují mobily. Diskuse měla ideálně proběhnout už v minulých volebních obdobích jako reflexe všeho, co stát a politické strany zanedbaly a o čem pak halekaly v předvolební kampani.
Začnu několika odstavci, které mnohým budou připadat banální, ale je potřeba je vytknout před závorku. Protože určují, jaká média máme, jaká bychom měli mít, protože je potřebujeme proto, abychom si navzájem vysvětlovali své postoje k věcem veřejným. I když to tak nevypadá, jsme stále jedna společnost.
Pomníčky politických a mediálních selhání
Dosud jsme kriticky nezhodnotili příčiny a důsledky televizní rebelie z roku 2000, v průběhu které kancléř Schwarzenberg prohlásil jako kovaný komunista, že „Česká televize patří těm, kteří v ní pracují“. Ne, nepatří. Patří nám všem. Nám, občanům, kteří platí její zaměstnance. Železného a Moravce nevyjímaje. Prozatím.
Epidemie covidu ukázala naprostou neschopnost státu i médií v oblasti krizové komunikace. Stát nevysvětlil dostatečně nebezpečí plynoucí z doposud neznámého nebezpečí, které hrozilo – zejména zpočátku – apokalyptickými následky, které byly doposud popisovány pouze ve sci-fi a v metodických příručkách pro vedení bakteriologické války pro specializované armádní důstojníky. Stát vysvětlení o objasnění nebezpečí široce laickým jazykem nahradil zmateností, pseudo odborným žargonem a chaotickými příkazy. Někdy i vyloženou lží. Ne, očkování chrání vás ne před nákazou, ale před těžkými důsledky. Nechrání ale ty, se kterými se setkáte a na které virus přenesete.
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Válka na Ukrajině také nebyla komunikována objektivně v kontextu diskuse o nezveřejněné strategii Západu obklíčit Rusko státy přidruženými k EU a NATO, a tím ho oslabit a nakonec rozvrátit. Přitom tato strategie byla analytikům zřejmá od konce studené války, rozpadu SSSR a nechuti přijmout Rusko do NATO, od extrémní nacionalizace ukrajinské politiky po rozpadu SSSR, od adorace Bandery, od preferování Tymošenkové a Juščenka v ukrajinské energetické politice, od krvavých událostí na Majdanu a posléze v Oděse, od ponižování a teroru rusky mluvících občanů Ukrajiny ukrajinskými nacionalistickými bojůvkami, které nakonec vedlo k občanské válce a odtržení Doněcka a Luhanska. I v komunikaci tohoto tématu jsme dodnes velmi blízko vojenskému převratu. Stačilo, kdyby Řehka a Foltýn byli inteligentnější a odvážnější. Ještě rádi bychom urostřed fingované „hybridní války“ vyměnili svobodu za pocit bezpečnosti.
Čtvrtým krizovým bodem veřejné komunikace je „genderová“ agenda vnucená progresivistickou levicí v její „svaté válce“ s křesťanským konzervatismem. To, co dříve bylo koloritem anarchistických a anarchofeministických demonstrací, se stalo mainstreamem vynucovaným zákony. Přitom nešlo jen o otázky antikoncepce a práva žen na interrupce. Otázky rovnoprávnosti LGBT a „genderových identit“ ale jsou mimo rámec zájmu většiny, která i když je sekulární a v sexuální oblasti extrémně tolerantní, má velmi konzervativní představu o rodině. Kněží nového náboženství sexuální neurčitosti a úchylek nás jsou schopni přesvědčovat, že i šoustání ovcí je respektovatelné, když se cítíte být beranem.
Pátým krizovým momentem ve státní i mediální komunikaci byl laicismus v podlehnutí mýtu o globálním oteplování a jeho řešení dekarbonizací průmyslu, dopravy a nakonec i bydlení. Ne, na popírání fyziky z osmé třídy ZŠ nelze stavět ani energetickou, ani dopravní či průmyslovou politiku. Ne, existenční závislost na elektřině, větrné ani solární zdroje nezabezpečí stabilní energetické kapacity pro průmysl a jeho rozvoj. Plyn, ropu a uhlí potřebujeme stále. Existují pouze dva „čisté“ zdroje: jádro a voda. A nezlobte se, ale kamna na dřevo či uhlí si spolu se zdravým rozumem ponechám pro případ blackoutu do zmoudření státních představitelů.
Šestým krizovým bodem komunikace bylo přecenění afinity části společnosti k mýtům o liberální demokracii a „nerozborném přátelství“ mezi USA na jedné straně Atlantiku a EU na druhé straně. Slova J. D. Vance či kanadského premiéra většinu z nás vyděsila. Tři čtvrti století zažitý stereotyp se nepřekonává snadno, i když šlo a jde o kognitivní disonanci. S tím souvisí i politický a mediální spin v diskusích o americké a britské politice, neschopnost předvídat brexit, vítězství Trumpa a neschopnost zaujmout realistické postoje k izolacionistické politice MAGA. Slova o americké anexi Grónska bereme jako vtip senilního starce a nikoliv jako oprávněnou obavu o bezpečnost USA. Ne, o Eskymáky nejde. Jde o jaderné rakety.
Média obecně si s krizemi a složitými odbornými tématy nevědí rady. Odborná témata banalizují. Povinné pochybnosti vědy nahrazují „vědeckým konsenzem 90 %“ či rovnou vírou. U krizí už od sametové revoluce mají sklon k zjednodušující bulvárnosti a iracionálnímu aktivismu novinářů. Zatímco na přelomu tisíciletí novináři nekriticky fandili Klausovým privatizačním experimentům, posléze se upnuli na neoliberální mýty, nyní preferují Green Deal a anarchistická řešení „nepolitické“ organizace společnosti. Média veřejné služby nejsou výjimkou. Jsou zrcadlem společnosti. Jsou taková, jací jsme my. Voliči, občané. To není špatně, to je potřeba si jen uvědomit a nekritizovat novináře, ale sami sebe. Naši povrchnost, naši lhostejnost.
Fotogalerie: - Nedůvěra vládě
Není politika bez politiky
Největší zločin uplynulé doby je havlovský mýtus o nepolitické politice a popperovský mýtus o otevřené občanské společnosti. Všechny procesy ve společnosti jsou minimálně jednou za čtyři roky ovlivňovány výsledky našich politických preferencí. Parlament určuje priority rozpočtu, personální obsazení vlády, státních úřadů, státních podniků a veřejných institucí, grantovou a rozpočtovou podporu neziskovým aktivitám. Určuje i podobu mediálních zákonů, složení mediálních výborů, složení mediálních rad, a tím i témata v jejich agendě. Ve výsledku určuje i osoby v čele ČT a ČRo a agendu, kterou budou prosazovat. To vše je politika. A ne že ne.
Problém rozhlasu a televize veřejné služby spočívá zejména v tom, že politici a potažmo občané je vnímají zejména jako zpravodajské instituce, tedy takové, které v první řadě publikují politické informace. To, co média veřejné služby dělají kromě toho, vnímají diváci i politici již méně. Je to logické, média jsou pro ně pouze nástrojem komunikace s občany a nástrojem politického marketingu.
Objektivita
Novinář nemá vlast ani partaj. Jen fakta. To byla zásada těch hrdinů americké žurnalistiky, kteří v rozporu se státní doktrínou popisovali zvěrstva vietnamské války. Několik let předtím by byli souzení za neamerickou činnost. Žurnalistika (zpravodajství) má odpovídat pouze na to, kdo, co, kdy, kde, jak. Volitelně ještě i proč. Nic víc. Bob Woodward kdysi řekl, že „ústředním dilematem žurnalistiky je, že nevíte, co nevíte“… Já dodávám: „… a musíte to napsat do uzávěrky na tisíc znaků“. Kde je ale objektivita novináře, jestliže jeho plat závisí na uzávěrce a výši prodaného nákladu jeho listu? Proto potřebujeme žurnalistiku veřejné služby, která toto omezení nemá. Ale musí splňovat kritéria kvality a komplexnosti informace a nezaujatosti pohledu.
Neobjektivitou je zatajovat informaci nebo její důležitou část. Například že člen Rady České televize Ladislav Mrklas není jen politolog, ale bývalý ředitel, dnes prorektor a vyučující na vysoké škole CEVRO, o jejíž afinitě k ODS asi není sporu. Neobjektivitou je filtrovat informace, které se nehodí. Například o korupci a neonacismu v ukrajinské státní správě. Neobjektivitou je nálepkovat ve zpravodajství hodnotovými přídavnými jmény nebo přívlastky jednotlivé osoby politické strany nebo státy. Pro zpravodajství nesmí existovat označení „demokratická opozice“ nebo, ale pouze „opozice“. Označení „populistická strana“ je nepřijatelné hodnocení. Míra demokratičnosti je relativní. Stejně tak národně osvobozenecký boj a terorismus se mohou překrývat, jak víme z Gazy. Nepřijatelné je i používání politických sloganů bez výslovného upozornění na jejich původ a význam („od řeky k moři“). Neobjektivitou je neupozornit na finanční zdroje „neziskových“, politicky nátlakových subjektů, u kterých je plnění politického zadání podmínkou udělení grantů. Týká se zahraničních vlivových nadací jako Open Society Fund stejně jako domácích sponzorů politicky afinitních médií. Divák či posluchač mají právo na vysvětlení kontextu neje,n co kdo říká, ale i kdo to platí.
Vyváženost
Audiatur et altera pars – nechť je slyšena i druhá strana je fundamentální právní a etická zásada. Znamená, že nikdo nesmí být odsouzen či kritizován bez možnosti vyjádřit se k obviněním a předložit vlastní důkazy. Původem z římského práva zajišťuje rovné právo na slyšení v soudních sporech i objektivitu v médiích. Absolutní vyváženost (respektive absolutní rovnost názorů) je jen teoretický ideální stav (i u soudu), proto jsme ji omezili pouze na předvolební kampaně a rovnost politických stran v přístupu k zákonem vyhrazenému mediálnímu prostoru pro vlastní sebepropagaci. Zde má i ten nejmenší stejný prostor jako ten největší. Nikdo nesmí být ignorován. I když absolutní rovnost někteří demagogové zesměšňují slovy „deset minut pro Hitlera, deset minut pro žida“. Ano, i žid má právo na svých deset minut. V ostatní mediální praxi jsme slevili z požadavků. Vznikl tak pojem relativní vyváženost (odstupňovaná rovnost), daná významem toho či onoho názoru pro společnost. Není možné smířit se se zřetelným biasem, jaký předvádějí některá „stranická“ média. Ale od toho, aby vychýlení k jedné či druhé straně bylo minimální, je tu v případě médií veřejné služby, solidárně placené všemi, zákon. Ten přikazuje poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel pro svobodné vytváření názorů, přispívání k mediální gramotnosti a k právnímu vědomí. Tentýž zákon určuje kontrolní orgány, které jsou zástupci nás, občanů, nás, voličů, určené vždy výsledky voleb (podle těch či oněch významů názoru pro společnost). Jsou to jak Rada ČT, Rada ČRo, tak i všeobecný regulátor – RRTV.
Jediným problémem, který zbývá k zpřesňující implementaci do zákona, je otázka, co je celek, ve kterém se bude určovat počet minut či frekvence hostů. Aby i pro Moravcovu dramaturgyni to bylo jasné. Prozatím se soudy řídí rozsudkem NSS 7 As 38/2007–78 ve sporu ČT versus RRTV, který říká (s odkazem na definici v § 2 odst.1 písm. l) zákona 231/2001 Sb., že „pořadem ve … vysílání je část vysílání, která svým obsahem, formou a funkcí tvoří uzavřený celek vysílání“), že „má-li provozovatel televizního vysílání naplnit zákonný požadavek objektivity a vyváženosti poskytovaných informací, musejí zaznít relevantní informace v nezkreslené podobě v rámci té části vysílání, která tvoří samostatný a od ostatních částí vysílání oddělitelný celek zabývající se určitým tématem.“ To je měřítko, jak vyhodnocovat požadavky na objektivitu a vyváženost dané jak § 31 odst. 2 a 3 zákona 231/2001 Sb. ve zpravodajství a publicistice, tak podle § 31 odst. 4 pro tematickou a jinou vyváženost ostatních částí programu. Stejné měřítko lze uplatnit v rámci hodnocení objektivity a vyváženosti obsahů médií veřejné služby podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona 483/1991 Sb. a 484/1991 Sb. pro celek, ve kterém mají být vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů.
Související je téma tzv. mocenského bonusu – objektivně dané potřebě politických subjektů tvořících vládu k „apolitickému“ vysvětlování vládní politiky či přinášení důležitých informací (například o přijatých zákonech a z nich vyplývajících povinností). Zde osobně navrhuji včetně názorů prezidenta, který je podle ústavy součástí exekutivy, toleranci deset procent z celkového času. S výjimkou katastrof a válečného stavu.
Takzvané malé rady někdy mívají sklon řešit si své nejrůznější partikulární zájmy, což bylo vidět zejména na Radě České televize. Pavel Matocha byl do Rady ČT zvolen hlasy ANO a SPD v období, kdy byl Andrej Babiš předsedou vlády, stal se předsedou, a přesto jej ani „jeho“ Radu ČT nijak zvlášť nezajímaly vyváženost ani stížnosti diváků. Zanechal po sobě přes dva tisíce nevyřízených stížností. Když si diváci (včetně mne) stěžovali mediálnímu výboru Sněmovny, který má zákonnou povinnost fakticky radu kontrolovat – a kterému rovněž předsedalo ANO – nestalo se dlouho nic. Poslanec Berkovec (ANO) coby předseda výboru řešení ignoroval skoro až do voleb. Zákon nezákon. A když už nakonec došlo na projednávání, výbor ani pod tíhou faktů a dikce zákona nedokázal rozhodnout o porušení zákona radou a o odvolání Matochy a dalších odpovědných členů rady.
Kdo je kdo
Současná koalice by se měla tady ptát sama sebe, proč do rad i do mediálního výboru volí lidi, kteří jsou jim sice možná „duševně“ blízcí, ale nedokážou naprosto neutrálně kontrolovat to, co mají. Proč nedokážou striktně dodržovat zákon a nestarat se o vlastní zájmy. Proč nedokážou zákon vymáhat po managementu médií s mocí jim svěřenou. Problém není v zákoně. Ten byl napsán správně včetně odpovědnosti rad Parlamentu. Problém je v lidech, kteří nás v Parlamentu zastupují. Ať už jsou v opozici, nebo v koalici. Příště tomu bude naopak.
Jsem zvědav, jak dopadne letošní dovolba do obou rad, zda tam bude Sněmovna mít odvahu zvolit odborníky, dojmology nebo někoho za odměnu. I Vadím Petrov, místopředseda RRTV (za ANO) přiznává, že regulátor do objektivity a vyváženosti sahá nerad. Pak by se možná měl změnit systém voleb do všech rad a po vzoru RRTV by si měly politické kluby přivlastnit své radní, aby bylo jasné, kdo je kdo. Protože pokud radní neplní své povinnosti, je to problém těch, kteří jej zvolili. A není možné pak vyrábět zákony a fakticky se „mstít“ oběma médiím za to, že politiky zvolení lidé nedělají to, co mají.
Křehká důvěra
Solidárně placená média veřejné služby jsou povinna službou všem. Baron John Reith, který byl před sto lety autorem konceptu média veřejné služby BBC, které nepatří ani státu, ani soukromníkovi, vytkl jednoznačný požadavek platný dodnes: Informovat, vzdělávat a bavit celou společnost. Ne jen informovat někoho. Ne jen bavit jiného. Ale vše dohromady ve prospěch všech. Stále jsme jedna společnost. I když máme různé názory politické či náboženské, jiné kulturní preference a různou sexuální orientaci. Média veřejné služby musejí vyhovět jak antikomunistům, tak komunistům. Liberálům i konzervativcům. Ateistům, katolíkům i židům. Heterosexuálům i homosexuálům. Platí je jedni i druzí. Všichni žijí a chtějí žít v liberální, hodnotově neutrální, inkluzivní sekulární společnosti. Média veřejné služby se proto musejí pohybovat pouze v rámci určeném jí zákony. Nějaký Moravec se nemůže ohánět zprávou BIS o extremismu SPD, ale musí respektovat, že SPD je legitimní stranou českého politického spektra do pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu o opaku. Do té doby Moravec musí zprostředkovat společenskou diskusi „s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti“. V tu chvíli je pouze moderátor diskuse. Držák mikrofonu svých hostů. Zástupce vší veřejnosti i voličů a sympatizantů SPD. Není host, není politik mající právo na názor. Nesmí rozeštvávat neobjektivitou, jednostranností, agresivitou, předpojatostí. Z volby jeho hostů a z jeho otázek nesmíme zjistit, jaký má on sám názor. Jedině taková veřejná služba je žádoucí a hodna toho, abychom ji platili. A jen takovou veřejnou službu si budeme všichni a rádi podporovat.
Snaha ředitelů obou médií vyvolat veřejnou diskusi je proto chvályhodná. Ale na diskusi s ministrem by měl zaznít nejen argument o stabilitě financování, ale i jednoznačný imperativ kvality zpravodajství a publicistiky jako podmínka další existence obou dotčených médií. Protože jinak Česká televize i Český rozhlas skončí jako Rudé právo. Ve fekální jímce po utření zadnice.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Měly by být zrušeny koncesionářské poplatky?
tirhonza
