V květnu letošního roku uplynulo již 90 let od roku (1935), kdy se konaly poslední (čtvrté) parlamentní volby v tzv. první Československé republice.
Stejně jako v těch druhých (1925) a třetích (1929) v nich zvítězila – byť tentokrát pouze na mandáty, nikoli na absolutní počet hlasů (kterého dosáhla Henleinova Sudetoněmecká strana) – Československá strana zemědělského a malorolnického lidu – mnohem známější pod označením „agrární strana“ nebo „agrárníci“.
Šlo o politickou stranu, která vygenerovala čtyři premiéry (Švehla, Udržal, Malypetr, Hodža) a která zásadním způsobem určovala politické směřování československého státu v letech 1918 až 1938. Přičemž v letech 1922 až 1938 byla součástí všech politických vlád naší země.
Co to vlastně bylo za stranu, jak vznikla, koho reprezentovala, jaký měla program a ideologii?
A proč nebyla po druhé světové válce tato nesilnější prvorepubliková politická formace vpuštěna do politické soutěže, proč byla zakázána její obnova – což zásadním způsobem ovlivnilo poválečný vývoj naší země?
U zrodu agrární strany stáli na sklonku 19. století zejména větší sedláci a statkáři. Postupem doby ji ale její nejvýznamnější lídr „všech dob“ Antonín Švehla vtiskl spíše malozemědělský ráz. Budoval politickou stranu pro celý venkov, a to bez ohledu na majetkové poměry jejích členů či případných voličů. A na českém (i moravském) venkově převládali malí a střední rolníci.
Fotogalerie: - Konečná a Maláčová
Po vzniku Československa podpořil Antonín Švehla – už jako předseda agrární strany – projekt velké pozemkové reformy, a tím svou stranu pevně svázal se středostavovskými zemědělskými vrstvami a s drobnými zemědělci, rolníky
a hospodáři.
Tato pozemková reforma schválená v roce 1919 naopak vyvolala silný odpor velkostatkářské části agrární strany okolo Rudolfa Bergmana a (jejího někdejšího předsedy) Josefa Žďárského, kteří později na protest založili „odštěpeneckou“ stranu Československá rolnická jednota, která ovšem nikdy nezískala významnou voličskou podporu a časem zanikla.
Reorientace strany na drobné a střední zemědělce, tento Švehlův „velký obrat“, byla klíčovým faktorem dalších politických a volebních úspěchů agrárníků a zisku pozice dlouhodobě nejvýznamnější a nejvlivnější provorepublikové politické strany.
Prospěla někdy ODS České republice?Anketa
I po odchodu Rudolfa Bergmana a Josefa Žďárského ovšem zůstávalo v agrární straně docela významné konzervativní velkostatkářské křídlo, které se mj. ostře vymezovalo proti koaliční spolupráci strany se sociálními demokraty a národními socialisty. Tuto frakci vedl Karel Prášek, předseda Senátu Národního shromáždění (prvorepublikového parlamentu).
Ovšem Karel Prášek o tuto silnou ústavní pozici, spojenou s nemalým vlivem, přišel v roce 1924 v důsledku známé korupční „lihové“ aféry, která vedla i k jeho vyloučení z agrární strany a k založení další „disidentské“ formace, tentokrát nazvané Československá strana agrární a konzervativní.
Ani ta se ovšem nikdy nestala relevantní součástí prvorepublikového stranicko-politického spektra a nikdy nezískala ani jeden poslanecký mandát.
Prvními významnými předchůdci československých agrárníků byly Českomoravský selský spolek pro Moravu a Slezsko a Selská jednota pro království české vzniklé v 80. letech 19. století v rámci Rakousko-uherské monarchie. Nešlo přitom ještě o politické strany, ale o významné stavovské organizace s politickým vlivem, které měly nejblíže k tzv. mladočechům (Národní strana svobodomyslná).
Prvním skutečným agrárním politickým subjektem se tak stala až Česká agrární strana založená 6. ledna 1899 a vzniknuvší do velké míry právě odštěpením
od mladočechů. Mezi zakládající osobnosti této strany patřily právě již zmíněný Karel Prášek a její první předseda, Stanislav Kubr.
O šest let později se tato strana spojila s moravským agrárním hnutím a přijala název Českoslovanská strana agrární. Zpočátku šlo o spíše stavovskou zemědělskou stranu, slovníkem dnešní politologie o tzv. „single issue party“, které šlo zejména o důslednou obhajobu specifických zájmů rolnictva (a obecně venkova) a státní kontrolu nad zemědělskými kartely.
Postupem doby se její programový záběr rozšiřoval, zejména zásluhou osobností, jakými byli Josef Prokop Pražák a národohospodáři Cyril Horáček a František Fiedler. Agrárníci se rovněž začali silněji hlásit k národním tradicím, k odkazu českých dějin a národního obrození.
21. října roku 1909 se stal předsedou strany Antonín Švehla (vystřídal druhého předsedu Josefa Žďárského).
Fotogalerie: - Kandidáti Přísahy
Před vypuknutím první světové války byli agrárníci druhou nejsilnější českou politickou stranou (po sociálních demokratech). Mimochodem – měli tehdy cca 90 000 členů. Co by jakákoli dnešní česká politická strana dala za byť jen třeba třetinu tohoto počtu?
A k tomu ještě musíme připočíst další přidružené organizace typu Agrárního dorostu, Sdružení agrárních akademiků či Ústřední jednoty hospodářských společenstev.
K oficiálnímu přejmenování na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu došlo v roce 1922.
K pozici nejsilnější prvorepublikové strany pomohl agrárníkům zejména rozpad sociální demokracie, resp. vznik samostatné Komunistické strany Československa v roce 1921. Od té doby v parlamentních volbách (co se počtu mandátů týče) vždy zvítězila.
I proto, že – na rozdíl od mnoha jiných prvorepublikových stran – nebyla orientována pouze na české země a na české voliče. Naopak, výborných volebních výsledků dosahovali agrárníci i na Slovensku, kde byli dlouhodobě druhou nejsilnější stranou (po Hlinkově slovenské lidové straně).
A neméně významným faktorem jejich volebních úspěchů byla jejich ideologicko-politická pozice mezi liberalismem na straně jedné a socialismem na straně druhé. Ano, agrárníky lze s klidným svědomím označit za stranu národně konzervativního typu.
Smutným milníkem v dějinách agrární strany byla předčasná smrt (po dlouhé těžké nemoci) jejího dlouholetého předsedy a prvního československého „agrárnického“ premiéra Antonína Švehly v roce 1933.
Tento mimořádný politický talent, muž 28. října, politik, který dokázal balancovat mezi protihradním velkostatkářským křídlem strany, rolníky a domkáři a politickým okruhem tzv. Hradu, včetně udržování vynikajících vztahů s prezidentem Masarykem, by se nejspíše, nebýt jeho brzkého skonu, stal druhým československým prezidentem.
A o tom, kudy by se v takovém případě ubíral vývoj první Československé republiky už nyní můžeme jenom, s odstupem téměř jednoho století, akademicky debatovat.
Po Antonínu Švehlovi se stal předsedou strany představitel jejího konzervativního velkostatkářského křídla Rudolf Beran, pozdější předseda „druhorepublikové“ vlády.
Přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 znamenalo zároveň konec samostatné existence agrární strany. Po přijetí tzv. Žilinské dohody v listopadu roku 1938 slovenští agrárníci vplynuli do Hlinkovy slovenské lidové (státo)strany. Čeští agrárníci se pak, rovněž od listopadu 1938, stali součástí nové Strany národní jednoty.
Někteří politici z řad bývalé agrární strany pak zastávali funkce i v tzv. protektorátních vládách. Neskonale více jich ovšem bylo činných v domácím či zahraničním odboji a v exilových politických orgánech (např. Hodža, Osuský, Feierabend).
A poslední předseda agrárníků Rudolf Beran byl dokonce dva roky (1941 až 1943) vězněn za protiněmeckou činnost. Smutným dějinným paradoxem je to, že byl odsouzen a uvězněn i po osvobození…
Proč tedy nebyla agrární strana po osvobození Československa obnovena?
V závěrečné etapě druhé světové války proběhla jednání mezi prezidentem Edvardem Benešem a moskevským vedením KSČ (v čele s Klementem Gottwaldem), jejichž výsledkem byla mj. dohoda o pozdějším vytvoření domácí vlády Národní fronty Čechů a Slováků.
Součástí této dohody byl výslovný zákaz obnovy některých prvorepublikových politických stran. Vedle agrárníků šlo ještě o kramářovské Národní demokraty (Národní sjednocení) a Živnostensko-obchodnickou stranu.
Tato dohoda pak byla vtělena i do tzv. Košického vládního programu, který byl základem třetí Československé republiky (duben 1945 až únor 1948) založené
na tzv. „národní a demokratické revoluci“, což nebylo nic jiného než synonymum pro zásadní politickou i ekonomickou změnu prvorepublikového režimu.
Na moskevských jednáních tedy došlo k uzavření dohody o vytvoření československé vlády Národní fronty (uzavřeného sdružení povolených politických stran), v níž byly zastoupeny Komunistická strana Československa, Československá sociální demokracie, Československá národně socialistická strana, Československá lidová strana a slovenská Demokratická strana.
Šlo o nový typ tzv. všenárodní vlády – o model, kdy vládu tvoří všechny povolené politické strany a kde neexistuje standardní mimovládní (ani mimoparlamentní) politická opozice.
Šlo o z hlediska dalšího vývoje Československa naprosto zásadní politické rozhodnutí.
Co stojí v této souvislosti v Košickém vládním programu konkrétně?
„Odhodlána vykořenit fašismus politicky a morálně do všech důsledků, vyhlásí vláda zákaz všech fašistických stran a organizací a nedovolí obnovení v jakékoli formě těch politických stran, které se tak těžce provinily na zájmech národa a republiky (agrární strany, její odnože tzv. živnostenské strany, Národního sjednocení, jakož i těch stran, které v r. 1938 splynuly s ľudovou stranou)“.
Toto pro pozdější československý politický vývoj klíčové opatření je věcně
a argumentačně naprosto neudržitelné a neobhajitelné. Šlo pouze o utilitaristický postup stran budoucí Národní fronty a prezidenta Beneše proti potenciální politické a volební konkurenci a zčásti i o osobní mstu za některé prvorepublikové spory.
Zatímco u Hlinkovy slovenské lidové strany, která se skutečně aktivně podílela na rozbití Československa a byla „státostranou“ fašistického a vůči Německu kolaborantského Slovenského štátu (tzv. farské republiky), agrárníky, živnostníky a národní demokraty v žádném případě nelze označit za strany, které se „těžce provinily na zájmech národa a republiky“.
Lépe řečeno, neprovinily se na nich o nic více než ostatní vládní prvorepublikové politické strany, včetně těch, které se součástí poválečné vlády a Národní fronty stát směly.
I pokud bychom jako měřítka „národní zrady“ použili jiné parametry, selektivní zákaz obnovy tří prvorepublikových politických stran neobstojí.
Protože např. v omezeném stranickém systému tzv. Druhé republiky (říjen 1938 až 14. březen 1939) kromě agrárníků (a dalších po válce zakázaných stran),
u kterých to bylo uváděno jako jeden z důvodů k jejich neobnovení, fungovaly
i subjekty, jejichž činnost a zapojení do nové vlády v roce 1945 povoleny byly.
Vládní druhorepublikovou Stranu národní jednoty (a druhorepublikovou vládu) totiž kromě agrárníků, živnostníků a Národního sjednocení tvořili i lidovci, kteří do Národní fronty vpuštěni byli.
A pokud měla být za důvod k zákazu poválečné obnovy určité politické strany účast jejích představitelů v protektorátních vládách, pak to opět nesedí.
Vždyť v těchto vládách figurovali (už jako členové jediné protektorátní povolené politické strany Národní souručenství) nejen někteří agrárníci (Adolf Hrubý)
a národní demokraté (Jan Kapras), ale i někdejší národní socialista Jaroslav Krejčí, který byl dokonce předsedou třetí protektorátní vlády!
Je tedy evidentní, že zákaz obnovy činnosti některých prvorepublikových politických stran byl skutečně jen účelovým konstruktem a poměrně špinavým kompromisem mezi komunisty, sociálními demokraty, národními socialisty, lidovci a prezidentem Edwardem Benešem.
Edvard Beneš přitom původně během války prosazoval jinou podobu poválečného stranického systému, než jaká se později stala skutečností – konkrétně jeho redukci na tři politické strany:
Jednu levicovou, sdružující komunisty, sociální demokraty a národní socialisty, jednu středovou (lidovce) a jednu pravicovou, což měla být (obnovená) agrární strana.
Prezident Beneš tedy nebyl tím, kdo nejurputněji trval na nepřipuštění agrárníků do poválečné politické arény. Netrpěl totiž vůči nim zásadní osobní animozitou – ale naopak, vděčil jim za své zvolení prezidentem v roce 1935. Kdyby totiž agrárníci tehdy setrvali na svém původním stanovisku, podpořit Benešova protikandidáta profesora Němce, Beneš by se pravděpodobně prezidentem nestal.
Pokus o obnovu agrární strany proběhl na sklonku druhé světové války v Londýně a v jeho čele stál ministr financí londýnské exilové vlády Ladislav Feierabend.
V červnu roku 1944 byla v Londýně dokonce již oficiálně ustanovena agrární politická organizace a chystala se zapojit do budoucích jednání o podobě poválečného uspořádání Československa.
Těsně před závěrečnými moskevskými jednáními však zástupci tří stran levicového socialistického bloku (komunisté, sociální demokraté a národní socialisté) přišli s požadavkem, aby agrární strana obnovena nebyla. A lidovci proti tomu nijak významně neprotestovali, protože si už „brousili zuby“ na hlasy někdejších agrárnických voličů.
Jenže bývalí voliči agrárníků v roce 1946 hlasovali ve své většině překvapivě pro komunisty – zejména v důsledku toho, že jim byla postoupena či levně odprodána půda zabavená Němcům, Maďarům, kolaborantům a zrádcům v rámci poválečné pozemkové reformy, kterou provádělo ministerstvo zemědělství v čelem s komunistickým ministrem Ďurišem.
Což významným způsobem přispělo k vítězství komunistů v těchto volbách
a k tomu, že se následně předsedou vlády stal jejich kandidát, Klement Gottwald.
Pokud by v parlamentních volbách v roce 1946 mohli kandidovat agrárníci, národní demokraté a živnostníci, je téměř jisté, že komunisté by tyto volby nevyhráli.
A je úplně jisté, že by v následné vládě neměli komunisté většinu – ani se sociálními demokraty a s nestraníky typu Jana Masaryka a generála Ludvíka Svobody. Což by bylo z hlediska dalšího vývoje naprosto určující.
Politické strany zakázané na základě Košického vládního programu získaly
v posledních předválečných parlamentních volbách v Československu v roce 1935 dohromady téměř třetinu (32,2 %) odevzdaných hlasů.
Pokud odečteme kolaborantskou Hlinkovu slovenskou lidovou stranu, stále hovoříme o více než čtvrtině hlasů (25,3 %).
Zvítězili by tedy v případě přímé konkurence agrární (a navrch ještě národně demokratické a živnostenské) strany komunisté ve volbách v roce 1946? Došlo by v očekávatelném odlišném stranicko-politickém aranžmá k Únoru 1948?
Jak – a s jakým výsledkem – by proběhl pozdější pokus Komunistické strany Československa o totální usurpaci politické moci? A proběhl by tento pokus v únoru roku 1948? Proběhl by vůbec? Měli jsme naději jít finskou či rakouskou cestou?
To už jsou dnes, bohužel, jen otázky pro milovníky tzv. alternativní historie.
Ale existence, odkaz a význam agrární strany je pevnou součástí našich skutečných národních dějin.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Je dnešní ODS podobně schopná a přínosná strana jako někdejší agrárníci?
autor: Tomáš Doležal
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
