Minulý týden se na pultech knihkupectví objevila kniha umělce a bývalého ředitele Národní galerie (NG) Milana Knížáka, nazvaná „25 let v pichlavém sametu“. V ní Knížák kromě jiného rozebírá jednotlivé ministry kultury, kteří mu utkvěli v paměti od roku 1989.
„Začal jsem ministry kultury vnímat, až když nastoupil Milan Uhde, jehož jméno jsem znal a dokonce jsem věděl od Honzy Patočky, že když jsem byl ve vazbě, tak poslal mé ženě nějaké peníze (myslím, že to bylo 1 500), což tehdy znamenalo měsíční příjem,“ píše ve své knize Knížák s tím, že ale některé ministry má trochu popletené. Pamatuje si ovšem prý dobře Jindřicha Kabáta, Jaromíra Talíře a PavlaTigrida.
„Se všemi třemi jsem měl přátelské vztahy. Kabátovic rodina dokonce u nás večeřela. S Talířem jsme měli společnou přednášku v jeho rodných Budějovicích a Tigrid byl báječný člověk, jehož předešlé práce jsem si vážil, ale jako ministr byl k ničemu,“ vypočítává Knížák ty, proti nimž ve své knížce neuvedl v podstatě nic negativního. Kdežto na ostatních ministrech si přímo „smlsnul“.
Pravice a levice: To jsem asi v nebi!
Pozitivní postavou pro něj ale zůstal Pavel Dostál. „S Pavlem Dostálem jsme si dlouho vykali,“ připomíná ke jménu široce oblíbeného ministra kultury, který sice byl sociálním demokratem, ale Knížákovi to prý vadilo pramálo. S Dostálem byli dokonce kamarádi a často spolu chodili plavat na Julisku v šest hodin ráno, kdy to bylo vyhrazeno pro vládu a armádní generalitu. Při tom cachtání se ale prý jen tak z plezíru pojmenovávali Pupíku. „Oba jsme byli Pupíci a oběma nám pak kýlní pupík operovali,“ vysvětluje Knížák vznik podivné oboustranné přezdívky.
„Vzpomínám si na to, jak jsme spolu seděli na Klausových narozeninách v restauraci Kogo ve Slovanském domě na Příkopech. Vedle nás ospale pospával nějaký politik, jehož jméno si nepamatuji, a už ani nevím, ke které partaji patřil. Když se probral a viděl, jak se s Pavlem držíme kolem krku a chechtáme se, blaženě se usmál a zabreptal: to je nádhera, pravice a levice, to jsem asi v nebi...“
Pavel Dostál prý může v tom dobrém slova smyslu za to, že se stal Knížák ředitelem Národní galerie, neboť dal na doporučení někdejšího primátora Prahy Jaroslava Kořána, který byl údajně přesvědčen o Knížákových schopnostech změnit galerii podobně, jako se mu to povedlo v případě AVU.
„Jeho smrt jsem nesl těžce. Na ceremoniálu v Národním divadle se to na mě sesypalo a já nemohl ani sejít ze schodů,“ připomíná odchod Pavla Dostála v roce 2005.
Další? Jen podivné figurky
Další ministři kultury už ale byli podle Knížáka jen podivné figurky, které nezanechaly žádný pozitivní otisk. Jako třeba Martin Stropnický, který šéfoval kultuře jen půl roku (od ledna 1998 do července 1998) a nyní je ministrem obrany za hnutí ANO. Stropnického však Knížák pokáral v knížce v podstatě jenom proto, že se prý dal dohromady s Babišem:
„Dal se do holportu s Andrejem Babišem, kterému bych nepodal ruku ani v rukavici. Je mi odporný již od pohledu. Jeho sedlácko-diktátorské způsoby a nezřízená touha po majetku a moci mne děsí. Myslel jsem si, že Stropnický je rozumnější, ale u herců člověk nikdy neví. Herci vždycky sloužili režimu, herci se vždycky poklonili moci.“
„Petr Štěpánek (Knížák patrně zaměnil v knize Martina s Petrem – pozn. red.) byl milý opilec, který pařil v Mnichově s mojí dlouholetou kamarádkou Annou Egererovou a jeho zarytý protibolševický postoj mi byl sympatický. Díky nemoci a možná i díky neznalosti českých poměrů neudělal na ministerstvu vlastně nic,“ obul se Knížák do dalšího ministra.
„Pak přišel (Václav) Riedlbauch, hudebník, jehož jsem z AMU a filharmonie trochu znal a kterému tehdy vládnoucí Paroubek uložil, aby mě vyhodil. Zachoval se ale slušně,“ zmiňuje v dalších odstavcích bývalý šéf Národní galerie.
Hlučný, ale v činech nevýrazný
Vítězslav Jandák? Na toho Knížák vytáhl hlavně fakt, že býval kdysi členem několika politických stran – Republikánské unie, KDU-ČSL, ODS a nyní je členem ČSSD. Nazval ho tak „cestovatelem politických stran“.
„Jako ministr byl Jandák jako obvykle hlučný, ale v činech nevýrazný. Jednou jsem vyběhl z Paláce Kinských, kde jsem měl jako generální ředitel NG kancelář, a narazil jsem na Jandáka. ‚Co tu děláte?‘ ‚Čekám na Paroubka, jdeme spolu na výstavu Jana Saudka.‘ To mě naštvalo. ‚Na takový kýčovitý sračky chodíte a v Národní galerii jste nikdy nebyli.‘ No, to je asi všechno, co mi z Jandákova působení v hlavě zbylo.“
Poté do resortu vstoupil Jiří Besser, podle Knížáka „dacan z Berouna“. „O kultuře a umění nevěděl nic,“ připomíná ale k jeho jménu Knížák. „Ukázalo se, že Besser své politické posty využíval k tomu, aby si našetřil pytlík peněz a koupil si vilku na Floridce, o čemž se zapomněl zmínit ve svých poslaneckých přiznáních. Malý berounský podvodníček,“ zaťal ostře do ministra, ktrerý působil ve vládě Petra Nečase.
Podle líčení Knížáka právě „přičiněním“ Bessera v Národní galerii nastal totální chaos, a z galerie tak postupně vznikl nefungující moloch. Bessera ale stejně kvůli nejasnostem kolem financování nemovitostí vystřídal v postu po roce a půl někdo jiný; podle náznaku Knížáka to ale bylo jak z deště pod okap, neboť na kulturu nastoupila Alena Hanáková, družinářka a starostka z Moravy. A ta byla prý nevyzpytatelná.
Snad mi chtěla nabídnout i tělo
„Když jsem po řadě dopisů, na které mi nebylo odpovídáno, navštívil paní ministryni, připadal jsem si jako velmož. Paní ministryně se rozplývala, vypadalo to, že mi nabídne i tělo... Hostila mne kvalitním moravským alkoholem a chlebíčky...,“ popisuje podivné ministrování Hanákové Knížák. Hanáková sice prý vyhodila z funkce ředitele NG neschopného Vladimíra Rösela, který stačil v galerii prý zničit, co se dalo, ale protože na jeho místo nastoupil Jiří Fajt, nebylo to v žádném směru nijak dobré střídání.
„Tomuto člověku jde jen a jen o něj. Umění je mu lhostejné, slouží mu jen ke zneužití. V době, kdy dělal ředitele Sbírky starého umění v NG, měla tato sbírka nejhorší hospodaření a všechny jeho následné akce byly předražené, bombastické a všude zůstaly dluhy. Navíc je to člověk, který nemá žádný vztah k modernímu a současnému umění, a tak nechápu euforii některých současných umělců, jež ho podporují,“ střílí v knížce Knížák po Fajtovi.
Jako posledního pak jmenoval ve svém knižním dílku současného ministra kultury, tedy „zběhlého“ kněze Daniela Hermana.
Tihle svatouškové jsou pěkní hajzlíci!
„Samozřejmě za lidovce, kteří si od určité doby Ministerstvo kultury propachtovali. Tihle svatouškové, kteří se tváří jako neviňátka, jsou pěkní hajzlíci. Dělají všechno, aby se dostali do každé vlády. Pamatuji jejich předsedu Luxe, o kterém dnes sice pějí ódy jako o věrozvěstovi, ale byl to podrazák non plus ultra. Při jednáních vše odkýval, a jakmile vyšel ven a potkal prvního novináře, bylo to jinak,“ vypráskal Knížák kožich i předčasně zesnulému předsedovi KDU-ČSL Josefu Luxovi, který umřel v roce 1999.
„Herman se nechává masit Fajtem a developerem Sekyrou, který sponzoruje KDU-ČSL. Kolem současné vlády, která mává praporem boje proti korupci, se pohybuje tolik korupčníků, že to nemá obdoby. Bojácní lidé či slaboši se panicky bojí neudělat chybu, a tak neudělají raději nic. Příkladem je dementní aféra kolem tunelu Blanka, který nechávají stále zavřený a on se prodražuje a prodražuje...,“ uzavírá Knížák vhled do práce několika ministrů kultury.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
