Minulý týden se na pultech knihkupectví objevila kniha umělce a bývalého ředitele Národní galerie (NG) Milana Knížáka, nazvaná „25 let v pichlavém sametu“. V ní Knížák kromě jiného rozebírá jednotlivé ministry kultury, kteří mu utkvěli v paměti od roku 1989.

„Začal jsem ministry kultury vnímat, až když nastoupil Milan Uhde, jehož jméno jsem znal a dokonce jsem věděl od Honzy Patočky, že když jsem byl ve vazbě, tak poslal mé ženě nějaké peníze (myslím, že to bylo 1 500), což tehdy znamenalo měsíční příjem,“ píše ve své knize Knížák s tím, že ale některé ministry má trochu popletené. Pamatuje si ovšem prý dobře Jindřicha Kabáta, Jaromíra Talíře a PavlaTigrida.

„Se všemi třemi jsem měl přátelské vztahy. Kabátovic rodina dokonce u nás večeřela. S Talířem jsme měli společnou přednášku v jeho rodných Budějovicích a Tigrid byl báječný člověk, jehož předešlé práce jsem si vážil, ale jako ministr byl k ničemu,“ vypočítává Knížák ty, proti nimž ve své knížce neuvedl v podstatě nic negativního. Kdežto na ostatních ministrech si přímo „smlsnul“.

Pravice a levice: To jsem asi v nebi!

Pozitivní postavou pro něj ale zůstal Pavel Dostál. „S Pavlem Dostálem jsme si dlouho vykali,“ připomíná ke jménu široce oblíbeného ministra kultury, který sice byl sociálním demokratem, ale Knížákovi to prý vadilo pramálo. S Dostálem byli dokonce kamarádi a často spolu chodili plavat na Julisku v šest hodin ráno, kdy to bylo vyhrazeno pro vládu a armádní generalitu. Při tom cachtání se ale prý jen tak z plezíru pojmenovávali Pupíku. „Oba jsme byli Pupíci a oběma nám pak kýlní pupík operovali,“ vysvětluje Knížák vznik podivné oboustranné přezdívky.

„Vzpomínám si na to, jak jsme spolu seděli na Klausových narozeninách v restauraci Kogo ve Slovanském domě na Příkopech. Vedle nás ospale pospával nějaký politik, jehož jméno si nepamatuji, a už ani nevím, ke které partaji patřil. Když se probral a viděl, jak se s Pavlem držíme kolem krku a chechtáme se, blaženě se usmál a zabreptal: to je nádhera, pravice a levice, to jsem asi v nebi...“