Pravidelné ohlédnutí za tím nejzajímavějším, co přinesl uplynulý týden v médiích, nemůže začít Petr Žantovský ničím jiným než děním kolem uprchlíků. „Na úvod zrekapituluji, co nám média na toto téma sdělila a nesdělila. Řekla nám, že se konal výborný summit o uprchlících, řekla nám, že se nám množí uprchlíci na jihu Itálie, řekla nám, že je pravděpodobné, což už víme několik měsíců, že nás bude Evropská unie tlačit k tomu, abychom přijali kvótu nějakých uprchlíků ze třetích zemí, ať už to jsou severoafrické nebo blízkovýchodní země, kde jsou nějaké sociální, humanitární nebo válečné katastrofy, a teď se o tom bude diskutovat,“ uvádí mediální analytik Petr Žantovský.
Čtvrteční výstřel z Evropské unie lze podle něj chápat jako výstřel na druhé kolo diskusí, když to první proběhlo před dvěma měsíci. „To se poprvé začalo mluvit o kvótách a tehdy se pan premiér Sobotka postavil vcelku statečně proti kvótám, proti naprosto jednoznačně vnucovaným povinnostem jednotlivých členských zemí. Tak to byla takzvaná dělostřelecká příprava, jak se říkávalo na vojně, a teď už začala ostrá palba. Je zjevné, že ze všech houfnic teď budou téci humanitární, jak to napsal Kurt Vonnegut v jedné knížce, BLBy neboli bomby lásky k bližnímu. To je přesně to, co nás teď čeká,“ tuší mediální odborník, že budeme bombardováni humanitárními bombami lásky k bližnímu a vystavováni mediálnímu tlaku.
Imigranti prý přinášejí do cílových zemí spoustu výhod
Když ale budeme vystavováni neustálému propagandistickému ukazování těch humanitárně-katastrofických obrázků z třetích zemí, je třeba znát souvislosti. „Mě v tomto směru velmi vytočil ve čtvrtečním Horizontu ČT24 jakýsi pan Benjamin Tallis, který tam byl představen jako zástupce Ústavu mezinárodních vztahů. O takovém ústavu nikdo nic neví, pan moderátor se neobtěžoval nám vysvětlit, co je zač. Já vám založím ústavů mezinárodních a jiných vztahů dvacet na počkání. Dojdu na Obchodní soud a mám za dvacet minut založeno dvacet ústavů mezinárodních vztahů. Tak by mě zajímalo, co to je za ústavy, co to je za organizace, jejichž zástupci nás přicházejí takhle poučovat,“ poznamenává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Zajímalo by ho to o to víc, když právě tento pán Benjamin Tallis nás poučuje naprosto nevídaným způsobem, o čemž svědčí jeho tvrzení, že proti migrantům a jejich masovému přílivu do zemí Evropské unie jsou pouze ortodoxní pravičáci. „No nevím, myslím, že pan premiér Sobotka by měl asi právo se ohradit, protože on je všechno možné, jenom určitě není ortodoxní pravičák. Pak také pan Tallis pravil, že imigranti přinášejí do cílových zemí spoustu výhod, avšak nevyslovil ani jednu a náš pan redaktor se samozřejmě nezeptal, které to výhody má pan Tallis, zaštítěný tím jakýmsi Ústavem mezinárodních vztahů, na mysli,“ konstatuje mediální analytik s tím, že rozhovor probíhal tak, jak už to v České televizi bývá pravidlem.
Předkloněný redaktor se stává propagandistou, když se neptá na podstatné věci
Tedy že když je tam nějaký, pokud možno prozápadní host z jakéhosi noblesně vyhlížejícího institutu, například Ústavu mezinárodních vztahů, tak se novinář, jak byl zvyklý z minulého režimu se klanět do Moskvy, teď klaní na Západ. „Předkloní se a v tom sevřeném úhlu devadesáti stupňů setrvá po celý rozhovor. Tento úhel mu samozřejmě neumožní dopídit se nějakých objektivnějších informací, čili se stává pouhým propagandistou, když se nezeptá na podstatné věci. Pan Tallis tak využil svých deset minut slávy v České televizi k tomu, aby nás poučil, co musíme dělat, pak se mu poděkovalo a rozhovor skončil. Bez toho, že by snad redaktor, nedejbůh, položil otázku, jestli by náhodou nebylo lepší nechat migranty doma nebo je domů vracet,“ pozastavuje se Petr Žantovský.
K tomu se dostala až debata v dalším pořadu téhož dne, a to v Událostech, komentářích České televize. „Vedla se na totéž téma a pan Borek připomněl docela správně, že před nějakými deseti nebo dvanácti lety, když vypukl exodus Albánců směřujících do jižní Itálie, se Italové na rozdíl od dnešní praxe nerozpakovali nikterak a konvoje s Albánci vraceli pěkně domů do Albánie. A nikdo nemluvil o tom, že by se Italové chovali nepěkně, nelidsky, nehumanitárně. Prostě a dobře Itálie nemá na to, aby absorbovala desítky tisíc Albánců, stejně jako teď nemá na to – a teď nemyslím jenom finančně, ač to také, ale ani lidsky, kulturně a ekonomicky – aby absorbovala desítky, nebo dokonce stovky tisíc Libyjců, Tunisanů, Syřanů, Eritreanů a já nevím, koho všeho ještě,“ tvrdí mediální odborník, že takhle prostě realita stojí.
Evropská unie změnila za deset let svou filozofii od rozumné k nerozumné
Upozorňuje přitom na skutečnost, že mezi událostí s Albánci a dneškem stojí deset let naprosto neuvěřitelného a naprosto sebevražedného vývoje Evropské unie. „Ta mezitím změnila do protisměru celou svoji filozofii od rozumné k nerozumné. A kdyby dnes Italové udělali to co tehdy s Albánci a začali prostě a jednoduše všechny Libyjce vracet zpátky do Afriky, tak si představte ten randál, jaký by se strhl v Bruselu, ten tanec, který by kolem toho rozpoutali všichni evropští a také samozřejmě jako správná ozvěna čeští liberální novináři, jak oškliví Italové vracejí chudáčky Libyjce na africký kontinent. Tady je patrná hodně znatelná změna toho paradigmatu, ve kterém žijeme, a já v tom spatřuji velké nebezpečí,“ přiznává Petr Žantovský.
S tím souvisí i druhé téma, které dokládá, jak nám nadnárodní instituce začínají čím dál víc zužovat prostor našich svobod. Konkrétně jde o návštěvu generálního tajemníka Amnesty International Salila Shettyho v České republice. „U Amnesty International na rozdíl od Ústavu mezinárodních vztahů víme, co to je, avšak to nám nemůže dodat sebemenšího klidu. Protože Amnesty International je opět zase jenom nátlaková organizace, která žije z veřejných prostředků a z veřejných prostředků poučuje státy a instituce o tom, co mají a nemají dělat, co smějí a nesmějí dělat. Stejně k tomu přistoupil tenhle pán z Indie, který prošel v Česku dvě školy v problémových vybraných oblastech a spatřil, že je tam několik romských dětí a z toho odvyprávěl dopředu připravený příběh,“ míní mediální analytik.
Zpráva o diskriminovaných romských dětech byla připravena už dávno
Poukazuje na to, že hodnoticí zpráva už byla vypracována předem a teprve poté k nám šéf Amnesty International přicestoval. „Bylo to vidět při sledování zpravodajství České televize. První den pan Shetty se svojí slovenskou pobočnicí a nějakými dalšími lidmi z Amnesty International procházejí třídami a baví se v nich s učitelkami, případně dětmi, a druhý den už je hotová zpráva. Už je na světě zpráva o tom, jak jsou v Česku romské děti diskriminovány, jak je tady všechno špatně, jak musíme všechno dělat jinak. Je zřejmé, že přijeli s nějakou politicky vyfutrovanou a dávno připravenou rezolucí, kterou jen svou vlastní přítomností na několika školách oddemonstrovali, aby bylo zřejmé, že tedy vůbec překročili hranice České republiky a mají v pasu naše razítko,“ podotýká Petr Žantovský.
Potěšilo ho, že podobným způsobem na zprávu Amnesty International reagoval ministr školství Marcel Chládek. „Začíná se mi líbit čím dál tím víc, protože jako jeden z mála polistopadových ministrů pochopil podstatu některých témat, podstatu problému učňovského školství, podstatu problému školských minorit a otázky romských dětí. Myslím, že je to člověk vrcholně na svém místě a všechny snahy ho odtamtud dostat – a že jich je tedy mnoho, jak z jeho vlastní strany, tak odjinud – jsou podle mě motivovány možná právě i tím, že tenhle ministr po dlouhé době ví, co říká. A to je v české vládní praxi docela vzácnost. Ale to je jen taková má hodnoticí odbočka,“ vysvětluje mediální odborník.
Bez důkazu zůstalo tvrzení, že běžná škola je vůči Romům nepřátelská
Oceňuje, že ministr velmi přesně zkonstatoval, že Salil Shetty se svým doprovodem navštívil naprosto účelově vybrané školy, kde se seznámil s účelově vybranými fakty, přičemž je spolu s čísly ze statistik účelově vytrhával z kontextu. „Šéf Amnesty International v České televizi říkal, cituji: ‚Romové jsou oběti‘ nebo ‚Běžná škola je vůči Romům nepřátelská‘ a podobně. Pan redaktor Takáč ho ve středečních Událostech, komentářích požádal, aby byl tak laskav a uvedl příklad, kde viděl problémy onoho nepřátelství. Tak na to samozřejmě pan Shetty neodpověděl, protože žádný takový příklad neviděl. Ale měl to napsané v té zprávě, kterou si přivezl ze Spojeného království, kde sídlí Amnesty International,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
To televizní vystoupení Salila Shettyho mu připomnělo obrázek z minulého režimu, kdy děti ve škole odříkávaly báseň S. K. Neumanna „A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí“. „Tak úplně stejně vypadal projev indického šéfa Amnesty International, takový kolovrátek. Když mu do toho moderátor vstoupil, on se jen kratičce zastavil a pak pokračoval v té větě, kterou předtím říkal. Čili bylo zjevné, že jde o monolog, že žádný dialog nejsou ti lidé schopni ani ochotni vést. A nejstrašnější je, že z toho všeho je naprosto zjevné, že my nejsme vůbec připraveni na dialog s těmito násilnickými organizacemi,“ domnívá se mediální analytik.
Podle indického šéfa AI je potřeba vyjít vstříc zvláštním potřebám romských dětí
Amnesty International v tomto kontextu označuje jako násilnickou zcela záměrně. „Ne ve smyslu, že by se její lidé dopouštěli fyzického násilí, ale dopouštějí se morálního násilí, morálního nátlaku. Snaží se v nás, ve většinové společnosti, vytvářet pocity viny, snaží se z našich veřejných rozpočtů vytahovat peníze. Opět cituji toho Inda: ‚Potřebujeme financování, aby se vyšlo vstříc zvláštním potřebám romských dětí‘. Jaké financování? Jaké zvláštní potřeby? Romské dítě je dítě jako každé jiné a jeho primární potřebou by mělo být – neříkám, že vždy je – se vzdělávat. To znamená, že by měly mít stejné učebnice, stejná pravítka, stejná kružítka, stejné třídy, stejné tabule a stejné učitele. Žádné další zvláštní potřeby nemají,“ tvrdí Petr Žantovský.
Ve střetu Amnesty International s ministrem školství Marcelem Chládkem stojí jednoznačně na straně člena české vlády. „Možná je důležité to, co ministr Chládek připomínal, že romské děti mají potřebu se nejprve socializovat a naučit se sociálním návykům, že se člověk myje, čistí si zuby, nevykřikuje bez vyzvání a takové základní věci. A k tomu by měl sloužit ten povinný poslední ročník mateřských škol. Aby se děti – a nejenom romské – naučily základním sociálním návykům. Ale od toho tu není škola. A už vůbec tu od toho není nějaký indický funkcionář jakési mezinárodní organizace, aby nás v tomto směru poučil. Jsem velice hrdý na to, že ministr školství bojoval za tuhle republiku, ale bojím se, že z hlediska ohlasu v našich médiích mu to nebude nic platné,“ míní mediální odborník.
Žijeme v Orwellistánu a je jedno, zda řízeném z Marsu nebo Bruselu
Na závěr si nechal poznámku k tomu, v jaké absurdní době se nacházíme. „Jak čím dál tím víc žijeme v Orwellistánu, a ten je řízen – co já vím – z Marsu, možná z Bruselu, to je celkem vedlejší, ale je to docela věrný Orwellistán, tak v něm se odehrává kauza Klokánky. Všichni víme, že to je mnoho let fungující náhradní pečovatelské zařízení pro děti z problematických, zejména sociálně, rodin, aby ty děti nemusely jít do děcáku, když to takhle zjednoduším. A je jim v Klokáncích přiměřeně dobře. Přiměřeně proto, že jsou mimo své rodiny, protože jejich členové jsou zpravidla závislí na drogách, na alkoholu nebo rodiče jsou po různých ústavech nápravné péče. Čili je to pro ně v té katastrofické situaci, ve které se bez vlastní viny ocitly, relativně nejlepší možné řešení,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ale už asi rok jsou Klokánky terčem setrvalého útoku ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové a některých zájmových kruhů, takže se nad jejich živobytím stahují mračna čím dál silněji. „Když mohli těžko tomuto zařízení vyčíst nějakou odbornou nekompetenci nebo nedostatečnou péči o děti, tak vystartovaly po finanční linii. No úžasné. Klokánky sice dluží na sociálním pojištění a na penále, ale už se velmi málo říká, pouze jednou to směla v televizi říct paní Vodičková jako šéfka Fondu ohrožených dětí, že je to proto, že Klokánkům stát podle smlouvy dává dotační peníze na jejich provoz později, takže to zdržení v průběžných platbách vzniká na straně státu,“ připomíná mediální analytik.
Stát vymáhá penále za zdržení, které způsobil primárně sám
Přesto je stát tak nekompromisní a vymáhá nějaké peníze z peněz, které sám nedal včas. „Zato je včas vymáhá a vymáhá i penále za zdržení, které způsobil primárně sám. To je ten Orwellistán, o kterém mluvím. Ale to už paní Marksová neřekla. Paní Marksová řekla, že to je špatné hospodaření paní Vodičkové a Fondu ohrožených dětí. Do hospodaření paní Vodičkové a Fondu ohrožených dětí nevidím, ale nemyslím si, že to je tak jednoduché, jak to říkala paní Marksová. Má to ještě řadu dalších souvislostí, které se už neříkají. Třeba tu, že takových zařízení, jako jsou Klokánky, je po celé republice 86. Přitom zhruba třetinu z nich, tuším 29, tvoří Klokánky,“ poznamenává Petr Žantovský.
Mgr. Michaela Marksová
Třetina všech zařízení tohoto druhu, tedy té mimo pěstounské, mimo dětské domovy, mimo ústavní péče o děti, je obrovské číslo. „To je třetina všech dětí, které jsou teď v nějakém relativně přiměřeném solidním prostředí a dostává se jim přiměřeně solidní péče nejenom fyzické, ale též citové. A kam půjde třetina těch dětí? Paní ministryně řekla, že půjdou do děcáku nebo do pěstounské péče. Ale Klokánkům kromě státu přispívají také různí soukromí donátoři. A ukažte mi – a na to se žádný český novinář nezeptal – jestli existuje nějaký mechanismus, jak donutit toho donátora, toho obyčejného člověka na obyčejné vesnici, který přispívá na místního Klokánka, aby přispíval na nějaký děcák někde v okresním městě,“ vyzývá mediální odborník.
Za bezbranného Klokánka by se měli velice silně postavit novináři
A vysvětlení, proč by to naopak udělat neměl, je nasnadě. „Když se tam přijede podívat, vidí ratejny s padesáti dětmi. Nevidí tam obýváček se čtyřmi dětmi hrajícími si s nějakými hračkami, ale vidí tam ratejnu, kde se děti perou o jediné lego. Nechci se dotknout té ústavní péče, ale velmi často to tak je, že tam jsou otrávené pečovatelky, které to mají od – do, rozhodně to však nemají jako životní poslání, jako to měly často ženy v Klokánku. Kdybych byl ten obyčejný donátor z vesnice, tak do toho děcáku peníze prostě nepřesměruju a dám je někam jinam – na církev, na kulturu, na zdravotnictví nebo nikam, třeba je propiju,“ tvrdí Petr Žantovský.
Ale určitě by neuposlechl rady českých úředníků a mechanicky jenom proto, že český úředník rozhodl, že ty děti půjdou do dětského domova, by svoje peníze automaticky nepřesměroval do dětského domova. „Protože velká instituce má vždy z principu tendenci peníze spíše utrácet, než využívat, určitě cítíte jemný sémantický rozdíl v těch slovesech. A čím větší instituce je, tím větší je utrácení, a tím menší je opravdové využívání. A v tom si myslím, že je velký problém zániku Klokánků. A jestliže se novináři považují za svědomí současného českého národa, tak že by se měli opravdu velice drsně o tuhle záležitost zajímat. A měli by se hodně rázně postavit za Klokánka, protože on sám o sobě je v podstatě bezbranný,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
