„Na stavbu Národního divadla se sice skládal celý národ, ale významně na ni přispěl i František Josef I. a podle některých zdrojů i ruský car Alexandr. Ostatně rakouského císaře stavba vždy velmi zajímala a pokaždé, když přijel do Prahy, zašel se na ni podívat. Opravdu nebyl takový ‚čechožrout‘, jak se někdy mylně říká,“ vysvětluje na úvod bývalý novinář Zdeněk Čech. A základní kameny ke stavbě divadla byly položeny právě před sto padesáti lety.

Divadlo, chlouba Čechů

„Byl to bezpochyby významný akt závěru českého národního obrození. Je třeba brát v potaz, že divadlo mělo tenkrát na veřejnost nesrovnatelně silnější dopad než dneska. Šlo o jedinou kombinaci vizuálního prožitku a slova, kterou tehdejší kultura nabízela. Nebyly filmy, televize, ani internet,“ říká Čech s tím, že v časech obrození bylo důležité, aby národ mohl tento zážitek vstřebávat ve vlastním jazyce. Ale dlouho to zprostředkovávaly především kočující divadelní společnosti.

Při slavnostním položení základních kamenů z různých míst Království českého dne 16. května 1868 byl hlavním řečníkem „guru“ našeho dějepisectví František Palacký. „Je ovšem třeba říct, že Palacký žil dlouho v prostředí, kde se hovořilo německy. Manželka, rozená Měchurová, byla vzdor svému českému jménu z německy mluvící rodiny a synovi Janovi říkali doma u Palackých Hansi. Ostatně podobné to předtím bylo i s velikánem našich obrozenců Josefem Dobrovským. Takže Palacký začal psát své knihy původně také německy, k literární češtině dospěl až později. Dokázal ovšem skoro geniálně vyhovět historické poptávce a dát Čechům pocit velikosti. Pocit, že ve středověku byli úžasní. Nicméně si dovolím říct, že české národní obrození jako celek bylo nakonec v tehdejších poměrech a v celé své šíři jedním z evropských zázraků,“ vypráví Čech.