„Na stavbu Národního divadla se sice skládal celý národ, ale významně na ni přispěl i František Josef I. a podle některých zdrojů i ruský car Alexandr. Ostatně rakouského císaře stavba vždy velmi zajímala a pokaždé, když přijel do Prahy, zašel se na ni podívat. Opravdu nebyl takový ‚čechožrout‘, jak se někdy mylně říká,“ vysvětluje na úvod bývalý novinář Zdeněk Čech. A základní kameny ke stavbě divadla byly položeny právě před sto padesáti lety.
Divadlo, chlouba Čechů
„Byl to bezpochyby významný akt závěru českého národního obrození. Je třeba brát v potaz, že divadlo mělo tenkrát na veřejnost nesrovnatelně silnější dopad než dneska. Šlo o jedinou kombinaci vizuálního prožitku a slova, kterou tehdejší kultura nabízela. Nebyly filmy, televize, ani internet,“ říká Čech s tím, že v časech obrození bylo důležité, aby národ mohl tento zážitek vstřebávat ve vlastním jazyce. Ale dlouho to zprostředkovávaly především kočující divadelní společnosti.
Při slavnostním položení základních kamenů z různých míst Království českého dne 16. května 1868 byl hlavním řečníkem „guru“ našeho dějepisectví František Palacký. „Je ovšem třeba říct, že Palacký žil dlouho v prostředí, kde se hovořilo německy. Manželka, rozená Měchurová, byla vzdor svému českému jménu z německy mluvící rodiny a synovi Janovi říkali doma u Palackých Hansi. Ostatně podobné to předtím bylo i s velikánem našich obrozenců Josefem Dobrovským. Takže Palacký začal psát své knihy původně také německy, k literární češtině dospěl až později. Dokázal ovšem skoro geniálně vyhovět historické poptávce a dát Čechům pocit velikosti. Pocit, že ve středověku byli úžasní. Nicméně si dovolím říct, že české národní obrození jako celek bylo nakonec v tehdejších poměrech a v celé své šíři jedním z evropských zázraků,“ vypráví Čech.
Národní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. června 1881 premiérou Libuše od Bedřicha Smetany a zúčastnil se jí i korunní princ Rudolf. O dva měsíce později se ale krásná nová budova stala obětí požáru, kdy sehrála hlavní roli shoda nešťastných náhod. Přestože viník zůstal neznámý, ví se, že bylo tehdy dost větrné počasí a hasiči přijeli poměrně pozdě. V divadle, jež poté vstalo z popela jako bájný Fénix, byl znovuzahájen provoz už v roce 1883 a opět uvedením opery Libuše.
Divadlo ve víru událostí
Palác divadla u řeky a u Žofína dostal už od začátku do vínku prestiž, a když bylo potřeba, byl pečlivě a se značnými náklady restaurován. Nicméně se také stal dějištěm nechvalně známých událostí. V červnu 1942 v něm přední čeští herci, například Karel Höger, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Lída Baarová, Zdeněk Štěpánek a mnozí další proklamovali hajlováním věrnost Německé říši. „Jsou to známé záběry, jak tam stojí s koženým výrazem ve tváři a hajlují. Moc bych to ale nerozmazával a závěry o jejich hromadné kolaboraci bych nevyvozoval, vždyť řada z nich měla i další identitu. A doslova opačnou. Například Höger byl slušný a odvážný člověk, který pomáhal lidem z odboje,“ podotýká Čech. Zrovna on dobře ví, co říká. Ostatně o tom, jak bylo České království a posléze Československo stíháno různými historickými pohromami, napsal tetralogii Drsný střed Evropy.
„Moc se ale nemluví o tom,“ pokračuje Čech, „že se v Národním divadle konalo za heydrichiády i obdobné shromáždění aktérů naší vědy. Z pozvaných nepřišli jen čtyři včetně v té době našeho nejlepšího historika Josefa Šusty. Právě on byl nicméně později – roku 1943 – vmanévrován do propagandistické Ligy proti bolševismu. Byl na třech schůzích, potom se na to vykašlal. Jenomže na jedné z těch schůzí si mu do klína sedla německá děva nejspíše kdovíjakých mravů, německý fotograf to cvaknul a ‚kompro‘ bylo na světě. V roce 1945 na něj pak pomstychtiví národovci uspořádali hon a Šusta spáchal sebevraždu.“
V lednu 1977 byli do Národního divadla opět pozváni význační herci a další osobnosti kulturního života. Na tomto shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová „Provolání československých výborů uměleckých svazů“, vyjadřující loajalitu komunistickému režimu. Projev byl poté zveřejněn pod titulkem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Dnes se mu říká Anticharta a významné osobnosti kultury se pod něj podepsaly.
K tomu má bývalý šéfredaktor Reflexu Zdeněk Čech další historku: „Když o tom po roce 1989 udělal časopis anketu, většina herců vzpomínala, jak měla v době Anticharty strach a jak se bála husákovské moci. Jen čtyři poslali tehdejšího šéfredaktora Reflexu Petra Hájka do háje. ‚Vážený pane šéfredaktore, polibte mi prdel,‘ napsal třeba herec Tomáš Töpfer. Obdobně, byť méně rázně, se vyjádřila i Jiřina Jirásková. K Hájkově cti je třeba říct, že všechno pak bylo v Reflexu otištěno v plném znění.“
Psali jsme:
V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
