„Před šesti lety v tento den jsem měl večírek ve škole španělštiny v Barceloně. Měli jsme si připravit vtipy. A vyprávět je tam. Poctivě jsem se chystal. A pak jsem dostal zprávu o úmrtí pana prezidenta. Šel jsem se omluvit a odebral se do barcelonské katedrály, kde jsem pár hodin vzpomínal a rozjímal,“ vzpomněl Mohorita.
„A taky mi přitom napadlo, že by mu nevadilo, kdybych na ten večírek šel. Ale zas tak dobře jsem ho neznal, a tak to skončilo jen u přemýšlení,“ dodal Mohorita.
„Myslím, že Václavu Havlovi by bylo zcela u prdele, kam jde Vasil Mohorita, ať už byl zdráv, nemocen, či mrtvý...“ zareagoval IT expert a pedagog Daniel Rovný. „To vám řekl?“ opáčil Mohorita. „Z našeho posledního osobního rozhovoru se nedalo nijak predikovat, že by mu na srdci ležela starost o bývalé komunistické funkcionáře, svazáky, Zifčáky a Hegenbarty,“ dodal Rovný.
„Vasile, vím toho více, než bych chtěl vědět, pokud bych se mohl rozhodnout, zda vědět, či nikoliv. Určitě by se mi lépe žilo, pokud bych věřil na ušlechtilost lidských srdcí a sametovou revoluci,“ doplnil pak ještě Rovný.
„Teď jste mi teda ohromil. Víte velký kulový a s přehazovačkou, jinak byste nemohl psát takový voloviny. Žádná sametová, to byl jen název, jako pivo se jmenuje, já se jmenuji, vy se jmenujete. Šlo o SSSR, a vůbec ne o nás. Přece si nemyslíte, že to bylo nějaké revoluční nadšení? To bylo 70 let práce, než se skolil SSSR, a já tam měl svou roli a V. Havel svou. Historici melou svou a neví o tom, jak to bylo, nic,“ zareagoval Mohorita.
Své pak k výročí úmrtí Václava Havla napsal i protiislamista Martin Konvička, a to na serveru NováBuržoazie.com.
„Skoro se dnes nechce věřit, že když jsem za olomoucké studentské stávky roku 1989 poprvé pronesl jméno Havel, kolegové stávkoví výborové mě okřikovali – ‚Pssst‘. Na Havla bylo příliš brzy a běžné studentstvo by to nemuselo přijmout. Tak démonická byla jeho pověst v perifériích, živená do poslední chvíle Rudým právem. Když ho pak člověk poprvé spatřil v televizi, říkal si: Tohle má být ten démon? No tak OK, proč ne,“ vzpomněl Konvička.
Původní text ZDE
„Problémem Havla bylo, že neměl ani rámcový plán či vizi, kam polistopadovou republiku vést. Měl spíše estetické preference – měl rád aristokracii, vlivné tohoto světa, umělecké kruhy, dlouhé debaty moudrých, ke stáru čím dál víc i pompu. Fungování státu příliš nerozuměl,“ poznamenal však také Konvička.
„S všeobecným nezájmem, který jsem vnímal okolo sebe, kontrastovala pompa, hysterie a celonárodní rmoucení, které nastalo po Havlově smrti před šesti lety. ‚Co teď s námi bude‘ profesionálních plaček a kýčovité promluvy ‚nejbližších spolupracovníků‘ typu Halíka, kteří v 90. letech, když byl Havel na vrcholu slávy, neměli se Symbolem Listopadu pranic společného,“ zmínil také Konvička se slovy, že danou hysterii příliš nechápal.
„Až přátelé z umělecko-politických kruhů, které jsem získal během ‚antiislámování‘, mi pomohli celou věc pochopit. ‚Česká televize, film, pražská divadla – pro ty všechny byl Havel, a to i v posledních letech života, něco jako Bůh‘, popisoval mi jeden bývalý televizák,“ podotkl Konvička s tím, že celé to dává politicko-třídní smysl.
„Na pajtašení různých Havlových sirotků je pozoruhodné ještě jedno. Zatímco s každým rokem méně hlasitě oplakávají svého ‚intelektuála na Hradě‘, úplně jim uniká, že na hradě českých králů sídlí intelektuálové pořád, po celou polistopadovou éru,“ uzavřel.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
