K osobě Axela Bartelta je potřeba uvést, že původně pracoval na bavorském ministerstvu vnitra v oblasti veřejného pořádku, je právník a od května 1993 začal pracovat u bavorského ministerského předsedy Stoibera a deset let jej doprovázel. Poté jako šéf bavorského protokolu doprovázel ministerského předsedu Bavorska Seehofera při jeho první návštěvě v Praze v prosinci 2010. „Kdyby nebyla válka, byl bych asi státním příslušníkem Československé nebo České republiky, protože moje maminka pochází z Ústí nad Labem a já jsem se nakonec narodil v Bádensku-Württembersku, protože moje matka utekla nejprve z Ústí do Meklenburska a Pomořanska,“ uvedl při svém představování. V současné době je vedoucím úřadu se 600 spolupracovníky a na dobu nejprve 5 let, „..aby bylo vidět, jak se člověk osvědčí. Podruhé je to na doživotí,“ informoval přítomné auditorium.

Desítky miliónů lidí na cestách

„Nechci se vměšovat do českých vnitropolitických záležitostí, jde mi spíše o to, abych vám, bezprostředním sousedům, z našeho pohledu znázornil aktuální politiku kolem migrantů, abych vám zprostředkoval obrázek toho, co Evropu v současnosti nejvíce zajímá,“ pokračoval v úvodu Bartelt. „Jde o historickou výzvu, která se týká nás všech. Od konce války jsme čelili dvěma velkým výzvám, jednak sjednocení Německa a pak světové finanční krizi. A nyní tedy přichází obrovský proud azylových žadatelů. Vycházíme z toho, že celosvětově je na nohou 50 až 60 miliónů lidí na útěku. My jsme vloni poprvé ucítili, co to znamená.“

Proč z Balkánu méně

Každý den podle řečníka přicházejí do Německa – a hlavně do Bavorska – 2 až 3 tisíce migrantů. „Za prvé je to takzvaná západní balkánská cesta, a za druhé cesta přes Středozemní moře, kdy lidé přicházejí přes Brenner, respektive tedy po dálnici. V roce 2016 za dva měsíce dorazilo do Německa 83 000 lidí. Tito lidé prchali převážně ze Sýrie, z Afghánistánu, Iráku a Íránu. Další osoby přicházejí ze západobalkánských států. Příliv z Balkánu se omezil, když se rozkřiklo, že Svobodný stát Bavorsko nepodporuje azyl z jiných než humanitárních důvodů, tedy nikoliv z těch ekonomických. Tito lidé budou deportováni zpět do svých domovských států. My jsme k tomu vytvořili dvě velká střediska v Ingolstadtu a vedle Ambergu. To jsou takzvané příchozí a zpětně odváděcí zařízení. Ti z balkánských států jsou zařazeni do takzvaných bezpečných států a jsou deportováni zpět do svých domovů. Chci vám říci, že je to velmi těžká a složitá činnost, protože v individuálních případech je k lidem lítost. Jsou to rodiny se svými dětmi, které částečně chodily v Německu do školy a jak říkám, každý individuální případ je lidsky složitý. Jenom jsme museli rozpoznat, že to nezvládneme, pokud nebudeme provádět určitou selekci. Proto jsme se zaměřili na ty, kteří jsou skutečně politicky stíhaní, kteří v ohrožení vlastního života utekli, kteří se vzdali všeho a částečně přicházejí i o život. Určitě znáte ty fotografie malých dětí, které se utopily v moři. To jsou všechno extrémně složité lidské osudy. My jsme řekli, chceme se v první řadě soustředit na uprchlíky, protože kdybychom chtěli přijmout všechny ty, kteří hledají lepší život, tak toho by bylo na nás moc. Toho času Rakousko, Německo a Švédsko přijímají dvě třetiny běženců, kteří přicházejí do Evropské unie.“