Toto všechno můžete způsobit, když uvěříte propagandě. Kniha odhaluje, jak je s námi manipulováno

Opevněné hradiště, které stávalo ve středověku na místě, kde dnes stojí hlavní město Rumunska, nechal vystavět v roce 1459 kníže Vlad Dracula. Pokud vám jeho jméno připomíná hrdinu hororů a thrillerů, tak nejste zcela mimo. Ovšem neobávejte se toho, že ParlamentníListy.cz zabřednou do sféry upírů – na příkladu tohoto mocnáře jen ukáží, jak s propagandou uměli zacházet mistrně již naši dávní předci. A také to, jak – pokud je propaganda správně vedená – může přetrvat staletí.

Vlad byl tureckým vazalem a podle tehdy uzavřených smluv tedy vázán příslušností k tureckému sultanátu. Jelikož však byl velmi silnou osobností, brzy se svému vazalskému osudu postavil. Historici uvádějí, že když k němu dorazili turečtí poslové (v roce 1460) vybírat každoroční daně, nechal jim za to, že před ním nesmekli, přibít na hlavu železné hřeby. Jelikož to údajně uvádí několik historických pramenů, lze věřit tomu, že v tomto případě jde u Vlada Draculy o pravdivý popis události. Pravda je zřejmě i to, že si byl moc dobře vědomý toho, jaké následky by ho za jeho čin potkaly, a tak sešikoval vojsko a vyrazil sám proti tehdy údajně neporazitelné silné turecké říši. A stal se zázrak.

Spasil Dracula útěk? Spíš naopak - nasadil mu „psí hlavu". Na věky

Tento valašský kníže nad Mehmedovým vojskem, které bylo složené tenkrát prý z 250 tisíc mužů, nejprve zvítězil. Krutost mu nechyběla, i proto záznamy z historie hovoří až o desítkách tisíc usekaných hlav Turků nabodnutých na kůly, kterými posléze odrazoval od dalších bojů všechny případné agresory. Nicméně, jak to v bojích bývá, karta se záhy obrátila a Valaši pod vedením Vlada Draculy byli poraženi. Zachránil se jen jejich vůdce, když utekl ke králi Matyáši Korvínovi (Uherský a chorvatský král, český spolukrál, titulární rakouský vévoda).

Ten se však obával toho, že za poskytnutí azylu vazalskému zrádci upadne i on u Turků v nemilost, a tak zvolil jinou strategii, aby Vlada Draculu odrovnal. Rozšiřoval o něm hrůzyplné historky, z kterých Vlad Dracula jasně vycházel jako osobnost šílená. Právě v tomto bodě se přitom dostáváme k tomu, kdy starobylá propaganda, nebo řečí současnosti public relations, dostoupila zásadního zlomu.

První kompromitující kampaň, o které se zmiňuje historie?

Matyáš Korvín totiž dokonce nechal nařídit svým dvorním písařům, aby účelové lži o Vladovi šířili v mnoha stovkách exemplářů. V dnešní době bychom řekli, že vytvářeli letáky jako součást pomlouvačné a diskreditační kampaně. A co v oněch účelově šířených příhodách bylo? Možná, že i v současnosti jste měli možnost ještě někde zaslechnout či si přečíst například to, že Vlad rozsekal svoji manželku mečem, aby se přesvědčil na vlastní oči, že je skutečně těhotná…

Král Korvín tak prokázal, že mu umění propagandy rozhodně nebylo cizí. Přetrvalo totiž staletí a dodnes se v obecném podvědomí to, co uměle zasadil do povědomí předků, drží. Po několika desítkách let od Draculovy smrti už téměř každý na základě fám věřil tomu, že byl Vlad Dracula upír. Ve dvacátém století pak díky spisovateli Bramu Stokerovi a jeho románu Drákula bylo zřejmé, že je jeho osud, původně uměle načrtnutý, zpečetěn. Skutečná pravda o valašském knížeti tak dnes zajímá maximálně jen pár historiků.

I Francouzská revoluce má několik slavných propagandistických zářezů

V knize Zázračné náhody amerického autora Franka P. Jonese (nakladatelství Dialog) lze v jedné z kapitol též najít jasný důkaz toho, jak vhodně vypouštěné dezinformace mohou hýbat dějinami. Vše je postavené na příběhu jistého Marcelina Bouleho, který pocházel z Normandie a byl obyčejným selským chámem a, jak ho výše uvedený autor charakterizoval, též nevzdělaným chrapounem.

Boule byl vzpurný, ale měl dar strhnout lidi. Jelikož se dal velice záhy zverbovat k vojsku, pokládali tyto jeho projevy nadřízení za nebezpečné. Když se tedy naskytla příležitost, převeleli ho do severoamerických kolonií, kde si Francie vyřizovala nenápadně účty s Velkou Británií.

Psychopat, který se těšil zájmu davů a ovládal sebepropagaci

Boule tam od vojska později zběhl, ale byl Francouzi dopaden a měl být zastřelen. Zázračně vyklouzl a nutno dodat, že to nebylo v jeho životě poprvé ani naposledy. Štěstí ho v tomto ohledu doprovázelo dlouho věrně. Všude, kde se však objevil, vyvolával mezi lidmi rozmíšky, dokonce i mezi indiánskými kmeny, u kterých se jednu dobu schovával.

Když se vrátil do Francie s markýzem La Fayettem a jeho oddíly, opět se přiblížil o další kus k tomu, jakou roli později v historii sehrál. „Boule byl přitom z hlediska psychiatrické kvalifikace s vysokou pravděpodobností paranoidní psychopat – tedy osobnost, která se vymykala z průměru a strhávala na sebe ráda pozornost davů. Byl osobností, kterou jsou lidé v houfu povětšinou elektrizováni k prudkým citovým výbojům, z nichž se pak probouzejí do všedního dne s trapnou příchutí na jazyku za to, co udělali. Dá se říci, že byl osobností, která buď stojí na divadelních jevištích, nebo vyrůstá v živném podhoubí těch nejhanebnějších revolučních procesů,“ popsal spisovatel Jones Bouleho. Jak však zdůraznil, Boule své psychopatie, jež byla provázena zuřivostí a plebejským pokřikem strhávajícím davy, dokázal využít dokonale ve svůj vlastní prospěch. I on byl do jisté míry mistrným a šikovným sebepropagátorem, který umně lidi směřoval tam, kam se to hodilo jemu.

Když nemají chleba, ať jedí koláče... Věta, kterou královna nikdy neřekla

Když po kruté zimě v roce 1788 - 1789 nastala ve Francii bída a zvedly se ceny obilí, byl to on, kdo stále častěji stál na špičce nespokojeného davu, který pochodoval pařížskými ulicemi a mával pěstmi. Bylo mu jedno, kdo je vlastně nepřítelem, hlavně že bylo na koho hrozit. Byl samozřejmě také několikrát zatčen, zmlácen i vsazen do vězení. Těsně před popravou však opět utekl, schoval se v kanálech, kde mu krysy podle historických záznamů prý okousaly oba ušní lalůčky. Přesto se už v dubnu 1789 objevil znovu veřejně v pařížských ulicích, kde právě vrcholily bouře za levnější chleba. A i zde je možné pozorovat, jak propaganda dokáže přežívat v myslích lidí velmi dlouho.

Byl to totiž Boule, kdo vložil francouzské královně Marii Antoinettě do úst větu, kterou ve skutečnosti nikdy nevyslovila. Ano, jde o ten výrok, který se dost často opakuje do současnosti: „Když nemá lid chleba, tak ať jí koláče…“

Bohužel, tato mystifikace dovedla pařížskou lůzu k silné nenávisti k Marii Antoinettě, která ji časem přivedla až pod gilotinu.

Propagandisté zaúřadovali i v Rumunsku při pádu režimu v roce 1989

Poslední z ne zas tak úplně známých příkladů historie propagandy, která posloužila zrůdnosti, je z Rumunska, a to z poměrně nedávné doby revolučního roku 1989.

Přitom je již patrné, že stačí prostudovat archivy s dokumenty o francouzských, anglických i jiných revolucích, aby bylo jasné, jak šikovně zakomponované dezinformace hrály roli v dějinách.

„Rumunský prezident Nicolae Ceausescu (1918-1989) pod silným tlakem tehdejšího revolučního veřejného mínění v roce 1989 prchal a skrýval se. Byl totiž obviněn z genocidy desítek tisíc osob v Témešváru. Ve skutečnosti tam zemřelo po vzájemných několikadenních bitkách necelé dvě stovky vojáků a příslušníků Securitate. Z hrobů a z márnic ale byly tehdejšími propagandisty na denní světlo vytaženy mrtvoly vysvlečené z pohřebních rubášů a představeny světu jako oběti Ceausescovy zvůle. Kamery pustily obrázky do éteru a svět se zachvěl hrůzou. Jeviště pro další tragédii bylo přichystáno,“ popisuje děj událostí v dalším ze svých děl s názvem Tajemné síly spisovatel Frank P. Jones. Byl mužem, který ve 2. světové válce sloužil jako pilot u RAF, později se stal psychiatrem a věnoval se záhadám, o kterých napsal celkem osm knih (každá z nich vydaná v ČR v 90. letech dosáhla 70-tisícového nákladu).

Autor pak dodává, že analogie s minulostí a podobnými příběhy, které se odehrály dříve, je zřejmá. Bylo potřeba pracovat rychle, aby se nestihla zvednout vlna veřejného mínění, aby nebylo možné odvolání, aby nestoudný rozsudek nebylo možné vzít zpět.

Proces s manžely Ceauseskovými se proto uskutečnil během několika hodin – včetně popravy.

Revoluce je vždy nejdříve změnou k horšímu. A vynese nahoru většinou kal společnosti

I proto Jones konstatuje, že každá revoluce (která však může rozhořet jen s podporou propagandy, pozn. red.) je vždy nejdříve změnou k horšímu. I původně tvrdé režimy, které revolucí padly, byly v době svého pádu již mírné, tolerantní a tudíž i spravedlivější než ty, které je svalily a zaujaly jejich místo. Tolerance a umírněnost předchozích režimů je tedy vlastně zároveň i příčinou jejich pádu. Jakmile diktátor ochabne, je smeten. „A nejinak tomu bylo jak v Rumunsku, tak i v dalších zemích střední a východní Evropy koncem osmdesátých let,“ poznamenal spisovatel Frank P. Jones.

Zdůraznil pak i to, že revoluce probíhají vždy přibližně stejně. Nejprve se objeví síla tvrdící sama o sobě, že je mravnější, schopnější a bezúhonnější než síla, co je právě u moci. Masy lidí se od ní dozví, co vlastně předtím nevěděly – tedy že jsou nešťastné, zotročené, ponížené a vykořisťované.

Lid v ulicích pomůže nahoru někomu, koho nezná. A pak je zklamaný - opakuje se to

„A z toho náhlého poznání se jim zatemní rozum. Věří přitom nové síle hlavně proto, že ji vůbec neznají a nevědí, koho vlastně představuje. Zahrnou ji tedy nepředstavitelnou podporou – vyjdou do ulic, svítí svíčkami nebo pochodněmi, zvoní klíči, podepisují petice, volají, ať žije svoboda. Jsou opojeni destrukční silou, možností bořit, beztrestně hulákat, konat hon na lidské oběti. I proto mají hlavně lidští šakalové a hyeny v těchto dobách obrovskou příležitost se prosadit,“ popsal realisticky principy revoluce spisovatel. Dodal však i to, že brzy ti, co se stali hybnou silou té revoluce, pochopí, že byli novými vůdci, jako mnohokrát předtím v historii, podvedeni.

„Nová síla totiž není vůbec schopnější, mravnější ani bezúhonnější, spíše naopak. Nemá žádné skrupule a touží lačně po politické moci a materiální kořisti. Masy se proto zastydí a dojdou k předsevzetí, že se už nikdy nedají ničím obalamutit a zneužít. Ovšem objektivně si taková předsevzetí dávat ani nemusejí – revoluci a pád nějakého systému většinou za jeden život lidé více než jeden nezažijí,“ konstatoval Jones.

Závěrem je však možné poznamenat, že stát se může cokoli. V současné době má totiž jakýkoli druh propagandy přímo pohádkové možnosti. Otázkou pak je, zda i příklon značné skupiny lidí k médiím takzvaného alternativního typu – tedy takovým, co nepřinášejí informace ve stejném duchu jako většinová hlavní a často provládní sdělovací prostředky – nemůže být stejně tak tahem někoho, kdo se snaží „alternativními“ zprávami dosáhnout nějakého svého cíle. A pokud ano, tak aby šlo o cíl pozitivní.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.