Od 15. století bylo město Agadez jedním z nejvýznamnějších obchodních uzlů na celém africkém kontinentu. Nyní je tomu podobně. Pouze s tím rozdílem, že se odtud nepřeváží koření či potraviny, ale lidé. Vyjíždí odtud také nákladní vůz osmatřicetiletého Musy, který nemá SPZ, ale ze zpětného zrcátka tam visí růženec. „Musíme brzy odjet,“ říká Musa téměř třiceti pasažérům, kteří zatím leží ukryti v nízkých domech. Je mezi nimi 27 mužů, ale také jedenáctiletá dívka z Burkina Faso a matka s plačícím půlročním dítětem. Pokud nebudou chyceni či zabiti bandity, dostanou se do Libye během tří dnů. Musí znát všechna rizika a dobře tuší, že kdyby se jeho vůz na Sahaře porouchal, pasažéři do dvou dnů zemřou. Stejně ví, že jeho pistole jemu i pasažérům zajistí bezpečí před bandity potulujícími se po celé Sahaře.
Slunce právě zapadá a jako každé pondělí i dnes Musa a jeho bratři počítají pasažéry. „Také dříve jsme převáželi spoustu uprchlíků, ale v posledních týdnech je ten nárůst obrovský. Každý týden máme plnou korbu. Je jich tolik, že si ani nemohu všechny vybavit,“ vypráví reportérům Musa. Do roku 2013 cestovalo před Agadez týdně asi 3000 migrantů. Ti jsou ukryti ve skrýších za stěnami z bláta. V oblasti vzkvétá ilegální hospodářství v důsledku kolapsu libyjské vlády, která není schopna kontrolovat své pobřeží. Pašerákům lidí však nahrávají také moderní technologie v podobě mobilních telefonů a sociálních sítí. Mohou se tak snadno dostat ke svým potenciálním klientům. Mnozí migranti utíkají před násilím v Mali, v severovýchodní Nigérii nebo Středoafrické republice. Společné mají dle Washington Post často jen jediné – telefonní číslo na Musu nebo jiného převaděče.
Konissa vystoupil v Agadezu z autobusu předchozího večera. Z Pobřeží slonoviny cestoval tři dny. Jen co se jeho ztuhlé nohy dotkly země, ihned se jej okolo stojící muži ptali, jestli se nechce dostat do Libye. Pětadvacetiletý Konissa však měl kontakt zajištěný předem, protože jeho strýc cestoval do Libye v loňském roce. V květnu poslal Konissovi kontakt na Musu. Nyní jej tedy vytočil, aby Musovi oznámil, že je na místě. Na cestu do Evropy šetřil celé dva roky ze svého platu krejčího. O patnáct minut později se dostal do čtvrti, kde má „přijímací kancelář“ Musa a jeho bratři. Zem je zde poseta papírovými kartony a pneumatikami. Nedaleko směrem z pouště proběhlo stádo antilop. Několik dalších migrantů pospává poblíž žlutého generátoru, který vydává značný hluk. Konissa se k nim po chvíli rovněž připojil.
Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE
K cestě do Evropy jej vedle strýce inspirovali také jeho přátelé. „Na zaslaných fotkách na Facebooku měli vždy pěkné a moderní oblečení,“ svěřuje se Konissa, který před usnutím ještě volá otci, že v pořádku dorazil na smluvené místo. Pašeráci lidí jsou mnohými evropskými politiky považováni za otrokáře 21. století, oni sami se však považují za normální podnikatele. Přes Saharu pravidelně cestoval již Musův otec, který do Libye převážel zboží. Ve svých dvaceti letech se k němu Musa připojil a dnes se dokáže na Sahaře velmi dobře orientovat. V roce 2011, po svržení libyjského vůdce Kaddáfího, Musovi a jeho rodině začaly zlaté časy. Do Agadez začaly přicházet zástupy uprchlíků. Zakoupili potřebné vozy a v zadním dvoře postavili pro migranty boudu k přespání. Každý týden od 25 až 100 z nich inkasovali 300 dolarů.
„Mé telefonní číslo je známé po celé západní Africe,“ říká Musa. Po třech letech podnikání se z něj stal milionář. Mohl si dovolit zakoupit domy v Libyi a Nigeru. Vedle toho také další auta, velbloudy, smartphony a další nejmodernější techniku. „Doslova na zemi zde leží tolik peněz, že je velmi složité tomuto byznysu zamezit. Občas sem jezdí evropští diplomaté a mluví o nutnosti pašeráky zastavit. Jsou to však bohužel jen řeči, protože pašerácké sítě jsou mocné,“ cituje americký deník vyjádření místního vysokého úředníka Mohammeda Anacka. O něco podobného usiluje i samotný Niger. Vláda zde schválila zákon umožňující odsoudit pašeráka lidí až na 30 let. Zatím však podobný rozsudek nebyl vyřčen. „Stačí podplatit policii a není problém se do Libye dostat i s plným náklaďákem migrantů bez papírů,“ říká vedoucí zdejší pobočky Mezinárodní organizace pro migraci Máliki Amadou Hamadane.
„Chtějí po mně, abych je dostal do Libye a já to pro ně prostě dělám. Nenutím nikoho, aby tam cestoval. Před dvěma dny do Agadezu přijel náklaďák se dvanácti nigerijskými dívkami, které jejich rodiče prodaly pašerákovi Jagondimu. Stanou se z nich v Evropě prostitutky. Do tohoto byznysu ale já osobně nedělám,“ říká věcně a bez sebemenších emocí Musa. Mezitím se čas nachyluje a začíná se stmívat. Jeden po druhém vylézají pasažéři na korbu a pomáhají dostat se nahoru také jedenáctileté dívce jménem Saly. „Budou tam bandité?“ táže se jeden z cestujících, kterého ukliďňuje jeden ze spolupracovníků Musy Mohammed s tím, že vše bude v pořádku „Dá-li Bůh, tak se nám to podaří. Musa je nejlepší. Je to profesionál každým coulem a nikdy nezabloudí,“ konstatuje Konissa. Když se konečně kamion naplnil migranty, dva z Musových spolupracovníků otevírají kovovou bránu, jež odděluje skrýš od hlavní silnice. Vůz vyjíždí na ulici a právě míjí mešitu.
„Libye!“ zajásá jedna z přítomných žen. Po pár minutách nákladní automobil projíždí mezi prostými domky Agadezu a ocitá se na poušti. Každou noc z místa vyrážejí desítky vozů přeplněných uprchlíky. Před sebou mají mnoho set kilometrů. Druhý den ráno místní policie na tiskové konferenci podle reportérů Washington Post oznamuje, že zatkla asi 12 pašeráků a čtyři desítky migrantů. Musa ani jeho bratři mezi zadrženými nebyli. „I když byl ještě mladý, tak jsme o něm říkali, že je bojovník. Nikdy neměl z nikoho strach,“ říká o něm s úsměvem další z jeho bratrů Abdul Salam a vrací se ke své práci. Další migranti přijedou brzy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
