„Viděl jsem na pískovišti dva kluky si hrát. Byli to ještě svišti. Stavěli si hrad. Viděl jsem i věci příští. Větší menšímu krad a on mu lištil. Tož začali se prát. Nečekal ten větší od malýho, že se nerozbrečí, ale navíc, že praští ho. A jak a jak! Z balkonů už přihlížejí sporu dospělí, ale moc nechtějí se do ničeho plést. Občas fandí, občas klejí, za doprovodu gest. Prý malej: Všechna čest, co všechno umí snést. To, že velký chtěl, co jeho není, nějak vyšumívá v zapomnění. Bulí a přitom háže kamení. Ale no tak, jakýpak copak,“ zpívá Klus.

„Teď když se navíc ví, že velký doma zle velí, že bráchu ztlouk a nechal zahynout. Proč to po balkonech dále jen tak ševelí, jak mrtvej brouk. Nechceme s tím hnout. Dokud nebude chtít velký naše byty, budem malýmu parťákem skrytým. Dokud nezazvoní u našich dveří, budeme věřit. Ach ano, věřit. Šeří se, již v hašteření ševel přechází. I u nás doma vládne napětí. Jedněm chybí rozum, druhým jasné důkazy, kdo je tu prestupnik a kdo obětí,“ pokračuje ve skladbě.

„Zatím malej drží, třikrát sláva. Zatím ještě nečte Rudý práva. Zatím můžem dělat, co se dá, dá, dá. Třeba probrat souseda... “ končí píseň.