Uprchlíkům bychom měli být vděční. A stydět se před nimi. Znalkyně islámského světa vysvětlila proč
18.07.2015 9:29
Novinářka a spisovatelka Pavla Jazairiová, která se zaměřuje na Blízký východ a třetí svět, se v dnešním vydání Lidových novin zamýšlí nad důvody, proč mají běženci potřebu vydávat se do neznáma, kde na ně nikdo nečeká.
„To bylo (a ještě bude) řečí kolem nešťastných uprchlíků. Nejdříve takzvané evropské kvóty – jsme sice v EU, ale kdo nám má co diktovat! Dále jejich kulturní odlišnost – hrozí rozbít naši národní identitu. Pochybnosti, zda to nejsou hlavně chytráci, kteří jdou za lepším – na náš úkor. A nakonec (sem patří velký otazník), proč vlastně nezůstanou doma, kam patří...,“ konstatuje Jazairiová a vydává se do historie.
„Začnu na Blízkém a Středním východě a v severní Africe, územích, která až do konce první světové války byla součástí staleté Osmanské říše, což znamená, že tam vládli Turci a jejich zmocněnci. Když Osmané roku 1918 válku prohráli, rozdělili si jejich území Evropané – Britové, Francouzi, v Africe se dostalo i na Itálii.
Země si rozdělili podle vlastního uvážení. Svou roli pochopitelně hrály geostrategické podmínky i naleziště nerostného bohatství. Skutečnost, že dělená území fungují podle náboženského, národnostního a zejména kmenového klíče, nebyla v podstatě brána v úvahu,“ uvedla s tím, že tak se stalo, že národ Kurdů byl rozdělen mezi čtyři hlavní státy.
Když se po letech zbavili Iráčané, Syřané, Libanonci, Libyjci či Egypťané svých bílých pánů, musel nastoupit silný samovládce – diktátor. „Mezitím se (roku 1947) objevil nový oblastní hráč, který ještě více zamíchal kartami: Stát Izrael a z toho plynoucí proud palestinských uprchlíků. Arabským diktátorům to mnohdy bylo ku prospěchu – měli kam obrátit pozornost i hněv svých národů,“ píše Jazairiová.
„Výsledkem takzvaného arabského jara, vlny protestů, nepokojů, povstání a revolucí, vzedmuté koncem roku 2010, je návrat ještě tvrdší ruky (Egypt), bezvládí (Libye), chaosu a ekonomického propadu (Irák), kruté a nelítostné občanské války (Sýrie)... Většina uprchlíků pochází právě z těchto zemí – a také z Eritreje,“ dodává.
„Ale v čem se nás týkají osudy vzdálené Eritreje i dalších exotických zemí? Neměli jsme přece kolonie, naopak – vládli nám ostatní. Jenže cožpak jsme ještě docela nedávno neoslavovali plukovníka Kaddáfího, nepřátelili se s prezidenty Asadem, Husajnem, Mubárakem a jinými diktátory? Neprodávali jsme jim zbraně? A to i v době po sametové revoluci?“ ptá se publicistka.
„Pokud by ale západní a bohaté země přece jen našly vůli i možnost změnit situaci v oblastech, odkud lidé v zoufalství utíkají, měly by také vědět co dál. Protože zastavit krvavou ruku diktátora nebo se ze dne na den pokusit změnit celý režim jsou dvě různé věci. S tím se pojí naivita představitelů naší západní civilizace, kteří snad skutečně uvěřili, že v té či oné zemi s kmenovou společností lze nastolit demokracii,“ konstatuje s tím, že poměrně hodně cestovala a pohled na jinou barvu pleti ji neděsí.
„Zato při návratu domů si vždy připadám jak na ostrově, kolem kterého burácí moře, a je mi jasné, že ani ta nejvyšší zeď nás nemůže od světa, jehož jsme součástí, ochránit. Stále také věřím na pravidlo, že ‚jak ty na mě, tak já na tebe‘ – a zdaleka nejde jen o lidskou soudržnost a soucit. Z dostupných studií vyplývá, že evropské země vstřícné k přistěhovalectví (Německo, Dánsko) na svou politiku nijak nedoplácejí, mnohdy právě naopak. Možná proto, že práce, která už zhýčkaným Evropanům tolik nevoní, je kupodivu stále dost. A evropská populace stárne, porodnost klesá – tak kdo nám za pár let bude vydělávat na důchod? Se vší pravděpodobností nám tedy skutečně nezbývá nic jiného, než se smířit s tou – u nás tak nepopulární – kulturní rozmanitostí. Možná nám trochu pomůže pochopit, jak funguje globalizace, a rozpumpuje i naše zapouzdřené myšlení,“ uzavřela.
Dobrý den, paní Dostálová, překvapil mě průzkum, podle kterého vás řada lidí nezná. Je pravdou, že já se o politiku dost zajímám a díky PL vás i znám. Ale napadá mě jedna věc, není chybou, že za ANO vystupují stále ti stejní? Babiš-Schillerová-Havlíček, občas vy nebo pan Nacher? Není potřeba, aby ge...
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
O tuto odpověď jste již vyjádřil(a) zájem. Děkujeme.
reklama
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.