„To bylo (a ještě bude) řečí kolem nešťastných uprchlíků. Nejdříve takzvané evropské kvóty – jsme sice v EU, ale kdo nám má co diktovat! Dále jejich kulturní odlišnost – hrozí rozbít naši národní identitu. Pochybnosti, zda to nejsou hlavně chytráci, kteří jdou za lepším – na náš úkor. A nakonec (sem patří velký otazník), proč vlastně nezůstanou doma, kam patří...,“ konstatuje Jazairiová a vydává se do historie.
„Začnu na Blízkém a Středním východě a v severní Africe, územích, která až do konce první světové války byla součástí staleté Osmanské říše, což znamená, že tam vládli Turci a jejich zmocněnci. Když Osmané roku 1918 válku prohráli, rozdělili si jejich území Evropané – Britové, Francouzi, v Africe se dostalo i na Itálii.
Země si rozdělili podle vlastního uvážení. Svou roli pochopitelně hrály geostrategické podmínky i naleziště nerostného bohatství. Skutečnost, že dělená území fungují podle náboženského, národnostního a zejména kmenového klíče, nebyla v podstatě brána v úvahu,“ uvedla s tím, že tak se stalo, že národ Kurdů byl rozdělen mezi čtyři hlavní státy.
Země si rozdělili podle vlastního uvážení. Svou roli pochopitelně hrály geostrategické podmínky i naleziště nerostného bohatství. Skutečnost, že dělená území fungují podle náboženského, národnostního a zejména kmenového klíče, nebyla v podstatě brána v úvahu,“ uvedla s tím, že tak se stalo, že národ Kurdů byl rozdělen mezi čtyři hlavní státy.
Když se po letech zbavili Iráčané, Syřané, Libanonci, Libyjci či Egypťané svých bílých pánů, musel nastoupit silný samovládce – diktátor. „Mezitím se (roku 1947) objevil nový oblastní hráč, který ještě více zamíchal kartami: Stát Izrael a z toho plynoucí proud palestinských uprchlíků. Arabským diktátorům to mnohdy bylo ku prospěchu – měli kam obrátit pozornost i hněv svých národů,“ píše Jazairiová.
„Výsledkem takzvaného arabského jara, vlny protestů, nepokojů, povstání a revolucí, vzedmuté koncem roku 2010, je návrat ještě tvrdší ruky (Egypt), bezvládí (Libye), chaosu a ekonomického propadu (Irák), kruté a nelítostné občanské války (Sýrie)... Většina uprchlíků pochází právě z těchto zemí – a také z Eritreje,“ dodává.
„Ale v čem se nás týkají osudy vzdálené Eritreje i dalších exotických zemí? Neměli jsme přece kolonie, naopak – vládli nám ostatní. Jenže cožpak jsme ještě docela nedávno neoslavovali plukovníka Kaddáfího, nepřátelili se s prezidenty Asadem, Husajnem, Mubárakem a jinými diktátory? Neprodávali jsme jim zbraně? A to i v době po sametové revoluci?“ ptá se publicistka.
„Pokud by ale západní a bohaté země přece jen našly vůli i možnost změnit situaci v oblastech, odkud lidé v zoufalství utíkají, měly by také vědět co dál. Protože zastavit krvavou ruku diktátora nebo se ze dne na den pokusit změnit celý režim jsou dvě různé věci. S tím se pojí naivita představitelů naší západní civilizace, kteří snad skutečně uvěřili, že v té či oné zemi s kmenovou společností lze nastolit demokracii,“ konstatuje s tím, že poměrně hodně cestovala a pohled na jinou barvu pleti ji neděsí.
„Zato při návratu domů si vždy připadám jak na ostrově, kolem kterého burácí moře, a je mi jasné, že ani ta nejvyšší zeď nás nemůže od světa, jehož jsme součástí, ochránit. Stále také věřím na pravidlo, že ‚jak ty na mě, tak já na tebe‘ – a zdaleka nejde jen o lidskou soudržnost a soucit. Z dostupných studií vyplývá, že evropské země vstřícné k přistěhovalectví (Německo, Dánsko) na svou politiku nijak nedoplácejí, mnohdy právě naopak. Možná proto, že práce, která už zhýčkaným Evropanům tolik nevoní, je kupodivu stále dost. A evropská populace stárne, porodnost klesá – tak kdo nám za pár let bude vydělávat na důchod? Se vší pravděpodobností nám tedy skutečně nezbývá nic jiného, než se smířit s tou – u nás tak nepopulární – kulturní rozmanitostí. Možná nám trochu pomůže pochopit, jak funguje globalizace, a rozpumpuje i naše zapouzdřené myšlení,“ uzavřela.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
