Vaše kniha Československo na pokraji propasti nese podtitul „Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948". Mezi historiky se dodnes vedou spory o tom, jestli bylo možné zamezit pohlcení Československa sovětským blokem. V úvodu své knihy píšete, že jejím účelem není přidat se na jednu ani na druhou stranu tábora. Přesto jsem v pokušení se vás zeptat, jestli bylo skutečně možné únorovému komunistickému převratu úspěšně zabránit?

Češi mají dávno jasno: O všem se vždy rozhodovalo o nás a bez nás, a jsou tím pádem za dějinný vývoj bez viny. Proto si připadám jako don Quijote, když opakuji, že osud poválečného Československa nebyl nalinkován v Teheránu, na Jaltě nebo v Postupimi. Politický směr v Praze nediktovala dokonce ani geografie ani ideologické bloky. Kdyby ty karty, které na jaře 1945 dostala Benešova vláda, nějakým zázrakem získal jiný národ, například Poláci, boj o politickou orientaci země by se vyvíjel úplně jiným stylem a možná by měl také jiný výsledek.

Demokraticky a prozápadně uvažující část populace se u nás spoléhala na prezidenta Edvarda Beneše. Píšete, že jej u nás lidé obdivovali, ale jeho předchůdce Tomáše G. Masaryka přímo uctívali. První československý prezident musel celý život bojovat. Proti antisemitismu, falešným dějinným mýtům, Rakousku-Uhersku, „vlastenčení“, za demokracii, svobodu atd. Před i po přečtení vaší knihy si však říkám, jestli byl zrovna Beneš stejným typem bojovníka...