V Drážďanech se připravují naše divize, učí se česká slovíčka. Brežněv to vaše jaro nepřipustí... Svědek událostí, které měnily režimy, Milan Syruček, křtil novou knihu

30. 10. 2019 21:50

REPORTÁŽ Havlisté lidem ukradli sametovou revoluci. Jen minimum občanů chtělo kapitalismus, a už vůbec ne rozdělení republiky. To mj. uvedl na slavnostním křtu knihy novinářského nestora Milana Syručka předseda SPD Tomio Okamura. Poslanec Jiří Kobza k tomu dodal, že je zcela mylný názor, že předlistopadová produkce republiky byla nekvalitní a opožděná za světem – naopak. V souvislosti s opětovně nepovýšeným šéfem Bezpečnostní informační služby Koudelkou se vzpomnělo na Pytlákovu schovanku. Na řadu přišel nejen Alexandr Dubček, ale také třeba Michail Gorbačov nebo generál Charles de Gaulle. Co je ale největší fake news? Monstrózní připravované oslavy „něžné“ revoluce.

V Drážďanech se připravují naše divize, učí se česká slovíčka. Brežněv to vaše jaro nepřipustí... Svědek událostí, které měnily režimy, Milan Syruček, křtil novou knihu
Foto: Václav Fiala
Popisek: Křest nové knihy Milana Syručka

Úvodní slovo na křtu Syručkovy v pořadí již třicáté knihy s názvem „Jak se listopad stal jarem, zpověď účastníka událostí, které změnily režimy“ si vzal místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda SPD Tomio Okamura.

Ukradená revoluce

„Vítám každý kamínek do mozaiky, který osvětlí naše dějiny. Dějiny se falšovaly odjakživa. Ve jménu vládnoucí propagandy, a nejinak je tomu u 17. listopadu. Tato revoluce byla hned dvakrát ukradena. Nejprve havlisty studentům a pak ji havlisté ukradli i občanům. Převrat naplánovala StB a byl zřejmě od počátku řízen ve spolupráci se Sověty. Lidé bojovali na ulicích za skutečnou revoluci a žádali změny, které se nikdy neuskutečnily. A naopak. Dostalo se jim přesně toho, co nikdy nechtěli. Nikdo nechtěl nějaký zlodějský kapitalismus. Nikdo nechtěl vládu korupčních stranických šéfů, řízených lobbisty. Nikdo nechtěl bezdomovce, exekuce, lichvu a rozkradení drtivé většiny majetku státu,“ uvedl Okamura tradičně bez servítek.

„My jsme udělali výstavu, na které jsme připomínali, co tehdy před třiceti lety očekávali občané od sametové revoluce. Co chtěli a žádali? Přímou demokracii a sociálně spravedlivý stát. Dovoluji si citovat pozoruhodné prohlášení bratislavských dělníků z 27. listopadu 1989 – cituji: Nechceme odstranit socialismus, ale chceme odstranit všechno, co socialismu brání.“ Hlavním krédem revoluce podle předsedy SPD byla lidskost. „Základním požadavkem občanů v celé zemi bylo, aby se Československo navrátilo ke slušným mezilidským vztahům. Občané také žádali, aby je politici skutečně zastupovali. Revoluce se tehdy pyšnila tím, že je nenásilná, že je založena na pluralismu, dialogu a na přímé demokracii. Občané chtěli, aby moc institucí byla pravidelně kontrolována. Lidovým hlasováním, tedy referendem. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství. V univerzitním školství se toto ve značné míře v ČR uskutečnilo. A dokonce to tehdy chtěli i v podnikatelské sféře, aby i ředitelé podniků byli voleni zaměstnanci,“ připomněl dále Tomio Okamura.

Pašalíky pro Klause i Mečiara

„Pokud politik zradil nebo zklamal své voliče, měl být odvolatelný. Zajímavé je, že požadavkem sametové revoluce byl socialismus – 45 procent občanů v průzkumu veřejného mínění požadovalo socialismus, 47 procent občanů chtělo něco mezi socialismem a kapitalismem. Pouhá tři procenta občanů tehdy chtěla kapitalismus. Morální, romantický patos obyčejných aktivistů revoluce nevyhovoval elitám, které se vyskytly u moci. Hlas obyčejných lidí mimo velká města byl nakonec umlčen. Revoluci posléze ukradly malé zájmové skupiny, přizpůsobily si ji vlastním zájmům. Klaus a Mečiar proti vůli národa rozdělili republiku, proti vůli občanů zavedli volební systém, se kterým většina občanů nesouhlasila. Z České republiky a Slovenska si udělali vlastní pašalíky s omezenou mírou demokracie, kdy se konaly volby pouze jednou za čtyři roky,“ tepal aktéry rozdělení československého státu Okamura. „Teprve až po Klausově a Mečiarovu pádu na konci devadesátých let byla demokracie v České republice a na Slovensku trochu více rozšířena. Ale k tak velké míře přímé demokracie, jakou chtěla zavést československá demokratická revoluce v listopadu 1989, se český politický systém nikdy nevrátil.“

„Mnoho lidí má pocit, že revoluce z roku 1989 byla fraška. Divadlo, které započalo svými intrikami StB, se stalo skutečnou revolucí. Nebyla to fraška. Revoluce byla lidem ukradena. Přeji nám více takových autorů, kteří se nebojí objevovat pravdu i tam, kde jsou velká tabu,“ uvedl pak v samotném závěru svého proslovu Tomio Okamura.

Tomio Okamura

  • SPD
  • Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)
  • místopředseda PS PČR

Jak jsme se (ne)změnili

Slova se pak ujal poslanec za SPD Jiří Kobza: „Snažím se najít v minulosti poučení pro budoucnost. Snažím se získat poselství z toho, co se stalo, abychom se vyvarovali chyb, které byly učiněné a které lidstvo v periodických intervalech pořád dokola opakuje… Kniha pana Syručka přináší pro mne spoustu otázek. Měli bychom začít přemýšlet: ve srovnání před rokem 1989, jak se změnil náš životní styl, se vším všudy. Nejen to, že můžeme jezdit do Španělska, ale také jestli můžeme chodit s přáteli na pivo a máme na to čas a energii. Jak se změnilo chápání Evropy. Jak se změnila Evropa, protože změny neprobíhaly jen u nás, ale všude kolem. Jak se změnila Evropa a svět. Vezměte si, kolik jen bylo za těch třicet let válek. A samozřejmě, ta nejzásadnější otázka, jak jsme se změnili my za těch třicet let. Mám na mysli ty, kteří pamatují před rokem 1989, kdy už byli dospělí, a mohou tedy porovnávat. A pak samozřejmě je otázka, jestli jsme se poučili z minulých chyb, abychom je neopakovali,“ uvedl poslanec za SPD.

„Poselství minulých třiceti let pro budoucnost našeho národa považuji za velice důležité. Před třiceti lety jsme měli zkušenosti se čtyřiceti lety poválečného socialismu. Těch třicet let zkušeností, které máme teď, to už zase není takový rozdíl. Argumenty lidí, kteří obhajují všechny změny, ke kterým tady došlo, tím, že argumentují vývojem v padesátých letech, to považuji minimálně za historicky nesprávné, protože my bychom měli porovnávat vývoj konce sedmdesátých let s tím, co je tady teď.“ Kobza poté připomněl průzkum společnosti Post Bellum, která zjistila, „že u skupiny 40 a více let věku celkem 28 procent lidí je toho názoru, že se jim v minulém režimu žilo lépe. Správnou poznámku k tomu měl můj kolega Tomáš Doležal, že je to zavádějící skupina, protože ti čtyřicátníci, kterým bylo v té době deset, nemohou objektivně posoudit, co bylo. A že ta skupina tam byla přibrána právě proto, aby rozmělnila skupinu, aby to procento nebylo ještě vyšší.“

Svobodně se rozhodnout být bezdomovcem

Poté uvedl příklad z veřejnoprávní televize: „Dorazila mne historička s dlouhým, složitým jménem, které jsem si nezapamatoval, v diskusi v ČT; v rámci objektivity pozvali ekonoma Kohouta a tuto dámu, aby tam vysvětlovali, proč vlastně došlo k tomuto výsledku, proč se lidé dívají na současný vývoj takto kriticky, a ona přišla s naprosto bombastickým názorem, že je to chyba historiků, že těm lidem, kteří pamatují, jak to bylo, špatně vysvětlují, že nejsou schopni pochopit, že teprve teď se mají dobře. Že teď konečně byli zbaveni pracovní povinnosti, že mají svobodu být nezaměstnaní, že mají svobodu být bezdomovci, bydlet pod mostem a že pořád nechápou, že to je to pravé a že teprve teď se jim žije dobře,“ rozohnil se Kobza.

„V návaznosti na diskusi o činnosti České televize, která probíhala ve Sněmovně, tak jsem se na to díval jak malý Jarda. Není přece možné, aby měli téměř polovinu národa za takové pitomce. Nebyl tam nikdo ze skupiny čtyřicet plus, kteří vstupovali do toho průzkumu. Po prvotním zděšení to utichlo, aby se toho náhodou někdo nechytil. Otázka je, když srovnáme míru propagandy v roce 1979 – to jsem zrovna končil vysokou a propagandy, která probíhá teď, když srovnáme, jakým bombastickým způsobem se slaví ta největší fake news o 17. listopadu 1989, tak je to plně srovnatelné s oslavami Vítězného února před rokem 1989. Je to stejně křečovité, stejně násilné a stejně zbytečné.“

Byli jsme hospodářsky k smíchu? Nikoliv!

Argumentovat hospodářskými výsledky je podle Jiřího Kobzy naprosto scestné. „Jako bývalý pracovník československého zahraničního obchodu mám celkem jasnou představu, jak silný byl náš průmysl před rokem 1989. Řeč je o tom, že naše výrobky nikdo nechtěl a že byly zastaralé, těžkopádné, jsou naprosto scestné, protože to byly právě vlastnosti, které je chtěly ze dvou třetin světa, protože naše výrobky byly pověstné tím, že přežijí úplně všechno, že jsou jednoduché na údržbu a dokáží pracovat ve velmi stísněných podmínkách. V případě, že se něco pokazí, tak první vesnický kovář vytvoří náhradní díl a bude to zase fungovat. Já to vím, já jsem v těch podnicích pracoval 14 let,“ svěřil se přítomným poslanec za SPD. „Dostáváme se do stejného kolotoče propagandy a lží, jako bylo za minulého režimu. Ale s tím zásadním rozdílem, že nyní má režim k dispozici skupinu samozvaných moralistů, různých aktivistů z neziskovek, kteří si uzurpují mandát, který od nikoho nedostali, pro který se rozhodli oni sami. Mají k tomu podporu médií a snaží se nás přesvědčovat, že černá je bílá a hranaté je kulaté a že věci, které padají dolů, tak uletěly nahoru, abych tedy citoval Galilea Galilei.“

Kniha podle Kobzy vychází ve velmi důležitý moment. „Kdy si ještě hodně lidí pamatuje, jak to bylo doopravdy a nepodlehli mediálnímu tlaku.  Bude to kniha, ze které budou čerpat další generace, až se budou vést diskuse o tom, co se tady vlastně dělo od roku 1989.“

Kdo to komu vlastně nandal

Autor publikace, nestor literatury faktu Milan Syruček poté uvedl: Osmašedesátým rokem v knize začínám, protože v něm vidím kořeny, a pak si tam troufám využít řady svých poznatků. Vzhledem ke svému mnohaletému přátelství s Alexandrem Dubčekem, když jsem psal historii komun, které působily ve dvacátých letech v Sovětském svazu, tak jsme se velmi spřátelili. Jeho zásluhou jsem se zúčastňoval různých jednání, kam novináři neměli přístup a dostával jsem do rukou i materiály, které mohou doplnit zákulisí. V dubnu 1968 jsem byl v Moskvě, kde jsem měl mnoho přátel, tak jeden z nich, který byl synem pluku, v Komsomolské Pravdě psal o armádě a měl blízko do generálního štábu. Bydlel jsem u něj a poprosil mne, ať se jdeme projít do parku u řeky Moskvy, protože si nebyl jistý, že ani ve svém bytě nemá nějakou štěnici, a říkal: „Já vám fandím, ale v Drážďanech se připravují naše divize, učí se česká slovíčka, studují mapy a historii, Brežněv to vaše jaro nepřipustí a převálcuje vás.“ Já jsem to hned sdělil Dubčekovi a on na to: „Milane, mně rozvědka nic nehlásí.“ A já na to: „Sašo, a ty máš rozvědku také na východě?“ „No, to nemám, ale oni by mi to neudělali.“ To byla ta jeho nešťastná idea, která se propojovala s tím, jak to všechno dopadlo,“ vzpomínal Syruček. „Dne 12. srpna mne ve čtyři hodiny ráno vzbudili z Dubčekova sekretariátu a jeli jsme do Karlových Varů, zařadil mne do delegace, kam novináři neměli přístup, a bylo poslední jednání s Waltrem Ulbrichtem. On měl od Brežněva předat poslední varování. A když odletěl, tak tam všichni seděli, Dubček, Mlynář, Černík, a mnuli si ruce, že mu to nandali. Za týden poté to nandali oni nám…

Rok vskutku unikátní

„Protože jsem část osmašedesátého, celý květen, prožil v Paříži se studentskými  bouřemi, tak jsem z toho vycházel, protože jak napsal jeden americký historik, „lidská historie nezná podobný rok, jaký byl 1968, vůbec na celém světě“. Rodilo se hnutí hippies, Rolling Stones, v Americe studenti pálili povolávací listy do armády. Svět byl v pohybu. Především mladá generace. Bylo to neobyčejné ovzduší, a kdo to alespoň částečně zažil, tak jej to změnilo k nepoznání a bude si klást otázku, kam se to všechno  vytratilo. To si kladu i sám,“ posteskl si Syruček. Podle jeho slov listopad 1989 chtěl v publikaci vyjádřit pohledy lidí, kteří se toho zúčastnili – Mirka Pavla, Oskara Krejčího.

Syruček poté neopomněl přivítat za potlesku auditoria Jana Schneidera, čerstvě vyznamenaného prezidentem republiky. Slova se poté ujal politolog Zdeněk Zbořil: „Už na to upozorňovali jezuité v 17. století na pražském vysokém učení, že největší omyl historiografie je hádání z výsledků. Devadesát procent literatury, která vychází od doby ‚Jak pukaly ledy‘, jsou dnes obtížně studovatelné, protože já nemám tolik času, abych u toho vysedával. Je pravda, že se tam dá najít nějaký společný jmenovatel – a to je to, že autoři pracují se základním pramenem svých vzpomínek, se svou pamětí,“ konstatoval Zbořil. 

Když je něco zadarmo, ledy pukají

„Pro mne listopad začal mnohem dříve, a to když Němci utíkali přes Prahu do Německa. Tím jsem nemyslel, že někde pukaly ledy, ale líbila se mi myšlenka, jak reagovali občané toužící po demokracii na tento útěk. Byl jsem svědkem, jak vykrádali trabanty a wartburgy, a dokonce jsem viděl celou rodinu, jak tatínek ležel pod autem, maminka to nosila a dvě děti to ukládaly. Po určité době mne napadlo, že kuponová privatizace, velká a malá, a dokonce i restituce tomu trošku odpovídaly. Ten zájem velké části občanů ČR byl dostat se k něčemu zadarmo. Neříkali tomu, že kradou, ale už nešlo o trabanty a wartburgy, ale o Vítkovické železárny a mladoboleslavskou Škodovku, ale ten princip byl úplně stejný.“

Studium v pravdě perverzní

„Jako studenti v šedesátých letech na filozofii jsme se zabývali, do jaké míry hraje ideologie první housle. A úroveň historického poznání v tomto oboru byla docela vysoká. Nikdo samozřejmě nečekal, že dostane náhubek nebo meze tím, že se přijme zákon o studiu totalitních režimů ještě v té perverzní podobě, že se to vše studuje od roku 1939 do roku 1945. Pak jsou tady tři roky bezživotí a pak rok 1948 až 1989. Badatelé tedy dopředu vědí, co budou studovat a jaké jsou jejich výsledky. Totalita,“ konstatoval Zdeněk Zbořil. Tak se prý stane, že pohled nejen na dvacet let od roku 1968, ale i na to od roku 1948 a možná i dál, není vůbec strukturovaný. „Já jsem ve výčitkách komunistům, že se nikdy nedistancovali od svých zločinů, nikdy nezaznamenal, že by si někdo vzpomněl na dvacátý, dvaadvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, že byly rehabilitace na začátku šedesátých let a další a další, nemluvě již o samotném roku 1968, který se mně zas až tak moc nelíbil. To proto, že mi tam vadily ty akční výbory, takové reminiscence na rok 1948.“

Koudelka a pytlák

„Druhá poznámka. Kdybych používal slovník paní poslankyně Němcové, tak jsem skutečně hluboce uražen, dotčen a děsím se toho, že je v této zemi možné, aby si šéf Bezpečnostní informační služby pozval na koberec ministra školství a tam mu vysvětlil, jak se má vyučovat historie. A nejenom, že ten ministr tam byl, ale téměř nikdo z akademického prostředí neprotestoval. Všichni historici měli stát v řadě a měli pana plukovníka, opět nevyznamenaného, Koudelku, upozornit na to, že mu do toho nic není,“  podtrhl Zbořil. „Nikdo to neudělal. To jsou způsoby, které snad nezaváděla ani Marie Terezie, ani kníže Metternich a snad něco takového se odehrávalo v době protektorátu… Napadlo mne, že žiju ve světě Pytlákovy schovanky. Tam bohatý milionář Skalský zchudne a opět zbohatne. Tím prochází událostmi, které jsou zdánlivě parodující nějakou skutečnost, ale ony jsou téměř popisovány na úrovni socialistického realismu.“

Žijeme ve světě, kde je podle Zbořila všechno možné. „Tady se zločinec může stát přes noc revírním, když mu spadne kachna na hlavu, tady se může stát boháč chudákem a lump spravedlivým a všichni směřují ke šťastné budoucnosti, která ovšem nenastane.“

Gorbyho nenaplněný účet

MiIan Syruček poté připomenul, že úvod ke knize mu psal Michail Gorbačov, „…kterého jsem o to speciálně požádal. On měl u nás nevyřízený účet. V roce 1987, když sem přijel a lidé marně čekali na to, že se omluví za invazi v roce 1968. Doslov ke knize mi napsali Petr Pithart a kardinál Dominik Duka. Petr Pithart má na listopad svérázný názor, že to nebyla revoluce, že to bylo pouhé předání moci. Dominik Duka říká, že kdo byli hlavní strůjci přeměn v roce 1989, tak to byl papež a Lech Walesa. Takže i touto kompozicí jsem chtěl vyjádřit, jak je to rozporuplné, a vůbec si nechci činit žádný nárok na to, že bych k tomu měl vyslovit nějaký konečný soud nebo to vydával za nějakou objektivní pravdu, protože ta neexistuje. Snad to bude otázkou dalších a dalších bádání. Jak říkali kardinálové, když se sešli na konsiliu a nemohli se dohodnout, tak to zakončili slovy: Necháme to svým dětem. U těch kardinálů to znělo velmi dobře,“ zabonmotoval jízlivě, až sarkasticky Syruček za potlesku přítomných.

Oskar Krejčí pak trochu kriticky řekl, že nechápe nakladatelství, „…že to nedalo na trh před měsícem. Kniha je generační výpovědí. Těch lidí, kterým bylo patnáct let a výše v roce 1989, těch je dnes 45,8 procenta. Takže je jich málo a málo je jich i těch, kteří pamatují, když přišla Rudá armáda. A socializace probíhá přes tyto dvě události. Celá politická generace, která dnes vládne, má stejnou socializaci. Nemá ale tu zkušenost, kterou mám já, a není schopna zpersonifikovat to, čemu se abstraktně říká – Sovětský svaz řekl, Spojené státy prohlásily, tito dva se dohodli. Nikdy se nedohodly Sovětský svaz se Spojenými státy. Vždy se dohodne Voloďa s Johnem. Vždy to musí být personifikované. Milan (Syruček – pozn. autora) měl štěstí, že tyto lidi potkával.“

Politolog podle Oskara Krejčího „…trochu zaváhá, protože Milan má tendenci, když mluví se slavnými politiky, jim věřit. Velmi nezdravá vlastnost, která je vlastní novinářům. Co říká politik novináři? Co chce, aby se napsalo. Ne, co je pravda,“ zdůraznil politolog.

Milan Syruček v závěru akce vzpomněl na svůj rozhovor s ženou Michaila Gorbačova Raisou, když se jí zeptal, proč se Michail Sergejevič (Gorbačov – pozn. autora) nevyjádřil k roku 1968. „Prý si to politbyro Komunistické strany Československa nepřeje. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu by to mohl říci, i když si to české politbyro nepřeje… Prostě, na politiky je třeba být tvrdší,“ připustil Syruček a podotkl: „I dnes je Gorbačov ve velmi špatném zdravotním stavu. Hovořím s ním přes Pavla Palaščenka nebo Andreje Gračova. Je to s ním tedy složité.“

Ti Francouzi…

„Říkají mi kolegové: Milane, nekaž nám naše názory. Kazí je skutečnost, ne Syruček,“ uvedl ke konci akce v Poslanecké sněmovně Milan Syruček. „To by mělo být základním kamenem v novinařině i spisovatelství, že jsme neobjevili všechno. Ono to může být různé a je třeba přistupovat k věcem s pokorou a nemyslet si, že jsme už spolkli všechna moudra světa.“ Autor se pochlubil, že připravuje reedici k Charlesi de Gauellovi. „Co je neměnné, je, že své manželce až do konce života vykal,“ vzpomenul na významného Francouze s tím, že se pokusí do České republiky v příštím roce dostat jeho vnuka.

„Když jsem psal knížku o Mitterandovi, chtěl jsem být v Elysejském paláci. Tam mně bylo sympatické, že v jednom křídle bydlela jeho manželka Daniela a v protilehlém křídle bydlela jeho milenka a jeho nemanželská dcera, která je nyní velmi úspěšnou francouzskou spisovatelkou,“ konstatoval pro několik desítek přítomných Milan Syruček, který se již 60 let zabývá politikou a novinařinou. Vždyť je mu také požehnaných 87 let a je stále hyperaktivní…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

VIDEO Hajzle! Prase! Vyražený telefon a pak facka. Petra Procházková z Deníku N napadla novináře Sputniku

20:45 VIDEO Hajzle! Prase! Vyražený telefon a pak facka. Petra Procházková z Deníku N napadla novináře Sputniku

Novinářka Deníku N Petra Procházková měla na mezinárodním novinářském fóru Media 2019 napadnout reda…