„Politikům se nelíbil tzv. public sector purchase programme (PSPP), v rámci nějž Evropská centrální banka (ECB) nakupuje prostřednictvím centrálních bank jednotlivých zemí dluhopisy z různých zemí EU a snaží se tak podporovat ekonomiku eurozóny. Tento program v roce 2018 posvětil i Evropský soudní dvůr (EJC),“ uvedl Vondra.

„Podle stěžovatelů banka překročila své pravomoci, když prováděla fiskální politiku a financovala členské státy bez svolení německé vlády a parlamentu. Druhý senát německého ústavního soudu dal stěžovatelům v některých bodech za pravdu; k přímému financování nedošlo, ale program je částečně v rozporu s německou ústavou, ECB musí do tří měsíců prokázat, že nákupy jsou nutné a přiměřené, v opačném případě se německá centrální banka musí z programu stáhnout,“ dodal s tím, že německý ústavní soud také v odůvodnění tvrdě zkritizoval předchozí rozhodnutí EJC, které bylo podle něj svévolné, mimo rozsah jeho pravomocí a odporovalo běžným postupům.

Evropská komise obratem vzkázala, že evropské právo je nadřazené právu členských států, ergo EJC je nadřazen německému ústavnímu soudu. Jenže s tím německý ústavní soud vyjádřil jistý nesouhlas, viz: ‚Pokud by členské státy mohly jednoduše rozhodovat – skrze svoje vlastní soudy – o platnosti rozhodnutí EU, mohlo by to podkopat prioritu evropského práva a ohrozit jeho jednotnou aplikaci. Ale pokud by se členské státy zdržely jakékoliv možnosti přezkoumat, zda nedochází k překračování pravomocí, daly by tím orgánům EU výlučnou moc rozhodovat o Smlouvách, a to dokonce i v případě, kdy EU přijme interpretaci, která by ve své podstatě znamenala změnu smluv nebo rozšíření smluvně daných kompetencí.’ Přeloženo do lidské řeči: EU stále není federace a EJC neplní funkci federálního soudu. Členské státy odevzdaly EU pouze vymezenou část pravomocí, nikoliv všechny, a musí hlídat, zda je nepřekračuje,“ poznamenal Vondra.