Prvním zabijákem je podle něj politická korektnost, druhým poručnictví státu, třetím konzumismus a čtvrtým bezmezná tolerance.
Politická korektnost je podle Robejška zabiják všeho poznání a zlepšení. „Protože když nepojmenujete věci pravými jmény nebo nedokážete druhému vytknout chyby, nemůžete napravit nedostatky. Politická korektnost znamená dvojí. Zatajovat, jak se věci mají tím, že se zakazuje mluvit o chybách a nepřístojnostech. Politická korektnost jde však ještě dál. Přikazuje, jak se o tom, co se okolo nás děje, mluvit musí. A chce tak vytvořit dojem, že pak bude vše v pořádku. A tak se buď o špatnostech mlčí, ale ty se samozřejmě dějí dál, anebo se nám vnucuje říkat, že jsme si všichni rovni, že svět má být růžový, že musíme spasit i toho, kdo nám jde po krku, atd.“
Druhým ničitelem našich hodnot je podle Robejška poručnický přístup státu. „Byrokratické peklo plyne z překrucování role státu. Občan dnes musí snášet všechna, i ta nepochybně hloupá nařízení a rozhodnutí státu a současně nést i všechny jejich náklady a následky. Ale tak to v demokracii být nemá. Občan by měl mít právo takový přístup odmítnout a změnit. Zapojit se do rozhodování. Inteligence obyčejných lidí není nižší než inteligence politiků. A navíc – ten, kdo platí muziku, by měl mnohem více spolurozhodovat o tom, co se hraje,“ podotkl Robejšek.
Podle jeho názoru pustoší naše duše konzumismus. „Máme prostě raději konzum a poživačnost než odpovědnost a obětavost. Příliš snadno věříme, že život je jenom mít, a nemáme čas na hraní s dětmi, na krásu přírody, na přátele nebo na knížku. A proto se nemůžeme rozčilovat, když ani mnozí politici nepracují pro blaho národa, ale politicky podnikají. Ano, každý potřebuje peníze. Ale pro ně i pro nás by bylo lepší obohacovat se více krásou života. Připadá to někomu směšné? Mně ne.“
Superzabijákem hodnot je dle Robejška bezmezná tolerance. „Slyšíme, že musíme mít pochopení úplně pro všechno. Dokonce i pro to, co nám zjevně škodí. Když to někdo přežene, tak musíme chápat, že měl asi těžký osud. Špatně se cítil nebo mu nedovolili dělat, co chtěl. Tolerujeme porušování našich zvyklostí, zvýhodňujeme kdejakou menšinu na úkor celku. Říkají nám, že všechno je rovnocenné s tím, co je naše. A nesmíme se tomu bránit, protože by si jinak ti, kteří likvidují to, co je pro většinu důležité, mohli stěžovat u našich soudů na to, že jsme málo tolerantní. A toho se bojíme? Proč se bojíme říci, že ta pravidla a zvyky, podle kterých žijeme, jsou důležitější než pravidla, podle kterých se žije jinde? Řekněme si, že je s tím konec,“ vyzývá Robejšek závěrem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
