Prvního proslovu se ujal ředitel Národního divadla Jan Burian. Připomněl slova, jimiž Vlastu Chramostovou vyzdvihovala divadelní kritika v dobách její vrcholné slávy v šedesátých letech. A zmínil se také o jejím navazování na toto období po roce 1989, kdy novou příležitost dohnat ztracený divadelní čas dostala právě v Národním. Ona sama si přála, aby právě na této scéně se konalo její poslední rozloučení.
„Málokdo ví, že v Národním divadle pracovala už podruhé, poprvé tu byla zaměstnána v době rekonstrukce už za normalizace, kdy ochotně souhlasila s nabídkou tehdejší vedoucí archivu Hany Konečné a popisovala pod cizím jménem fotografie hereckých kolegů,“ přidal Burian poměrně neznámou kapitolu v životě herečky Chramostové. Její životní příběh podle ředitele Národního divadla zanechal prosté, ale těžce vykoupené poselství: Být hercem je krásný a naplňující osud, ale jsou chvíle, kdy to nestačí.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
