V narážce na sociální kvas v roce 1968 píše politolog Jiří Pehe v komentáři deníku Právo, že společným mottem celosvětových demonstrací proti hamižnosti velkého kapitálu a privatizaci demokracie jsou požadavky, které by se daly parafrázovat coby „kapitalismus s lidskou tváří". Nezaznívá totiž volání po zničení trhu, masívním znárodňování nebo vládě silné ruky.

Podobné požadavky podsouvají demonstrantům jen ti, kdo straší oživováním duchů marxismu. „Rozhořčení převážně volají jen po rovnoměrnější distribuci bohatství, přísnější regulaci finančních trhů a po opatřeních, která by vysvobodila demokracii z moci peněz a systémové korupce," vyjmenovává Pehe, o co nespokojeným především jde.

Ztracená vláda věcí by se měla k lidu navrátit

Vůbec tedy nejde o lidi rozmazlené státem, kteří se vzpěčují omezování sociálních programů, jak poněkud zlomyslně argumentují neoliberální kritici. Podle politologa většina „rozhořčených" dobře chápe, že nadešla doba dát státní finance do pořádku. „Méně už chápou, proč je hlavní břemeno utahování opasků na středních vrstvách v situaci, kdy dvě procenta nejbohatších vlastní přes polovinu celosvětového majetku," poznamenává Pehe.