Převážně německé obyvatelstvo v Liberci konec války neslavilo. Převládá strach a otázka – co s námi bude? „Na nárožích se červenala hesla Niemals kommt Jahr 1918! Sieg, oder bolschewistische Chaos – Nikdy nepřijde rok 1918! Vítězství, nebo bolševický chaos,“ popisuje Kniha o Liberci. V té době, někdy v květnu 1945, přichází policista Jaroslav Kosek do Liberce. Tedy města, kde strávil dětství, mládí a začínal svoji policejní kariéru. Po mnichovské dohodě však musel odejít. Nečeká ho tu nic lehkého. „Po setmění nebylo radno se pohybovat osamoceně. Po okolních lesích se pohybovaly skupinky ozbrojenců. Střílelo se i za bílého dne přímo v centru města,“ uvádí zmiňovaná kniha. „Přijíždějí i novodobí zlatokopové a s vidinou lehkého zbohatnutí rabují,“ doplňuje Koska pro ParlamentníListy.cz.
V Henleinově vile stínítka z lidské kůže
„Dědeček zajišťoval i Henleinovu vilu. Říkal, že co tam viděl, bylo hrozné. Třeba stínítka z lidské kůže,“ vzpomíná Michal Kosek. Po válce tady vytvořili Památník nacistického barbarství. Dnes některé exponáty – třeba Henleinovu knihovnu či psací stůl – má v depozitáři Severočeské muzeum v Liberci.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban