Před pár dny jste z rukou hejtmana převzala cenu za svou dlouholetou práci s romskými žáky v mosteckém Chanově. Jak se cítíte jako oceněná žena, která na chvíli zaplavila média?
Nic se nezměnilo, všechno běží dál: hrozný nášup, neustále!
Pracujete zde 33 let, jako ředitelka budete mít kulaté výročí 15 let příští rok. Proč si na vás „vzpomněli s oceněním“ zrovna teď?
Letos se zde v Chanově uskutečnilo jednání komise sociální a zdravotní a při té příležitosti navštívilo sídliště hodně lidí, zašli i do školy. Mezi nimi byl i hejtman Ústeckého kraje, a když viděl, jakou práci tady odvádíme, tak se takto rozhodl.
Chápu. Ono se to ovšem sešlo v době, kdy republikou hýbal fenomén seriálu „Most!“, který má mimochodem podle některých názorů dopad na lepší vnímání a porozumění romské menšině. Tak mě původně napadlo, že si – konečně – díky tomu někdo všiml, že je to právě základní škola, která tady odvádí hodně práce...
Myslím si, že seriál na nás ukázal, to bezesporu, zviditelnil nás, byla tu řada novinářů. Ale na ocenění mé práce to podle mne vliv nemělo.
Měl seriál podle vás nějaký vliv v romské populaci, například poukázáním na pozitivní vzory, které zde podle vašich dřívějších vyjádření chybějí?
Budu upřímná – viděla jsem jen první díl. Ne proto, že bych to nechtěla sledovat, ale za celý den jsem tak vyčerpaná, že večer pro mě už bylo pozdě. Takže jsem si dala za úkol, že se na zbytek seriálu v dohledné době opravdu kouknu a zjistím, o čem přesně je. Ale – dopad? Já osobně se s tím moc nesetkávám, že by díky tomu nastal nějaký pozitivní dopad ve vztazích majoritní společnosti a zdejší menšiny. To nesleduji, ale je pravda, že já se pohybuji zde v Chanově a pak v Mostě částečně na magistrátu a podobně, a tam takovéto věci neřešíme.
Monika Kynclová, ředitelka 5. základní školy ve Zlatnické ulici na mosteckém sídlišti Chanov. Před pár dny převzala Medaili hejtmana Ústeckého kraje.
Zmiňovala jste, že se nejenže nelepší docházka romských žáků do školy, ale že se dokonce absence zvyšuje, zhoršuje. Čím to je?
Myslím, že je to rodinou. Zdejší rodiny jsou dnes na jiné úrovni, než tomu bylo před pár lety. Pracuji tu opravdu dlouho, třiatřicet let, tak když porovnám rodiny, které zde pobývaly zpočátku, tak těch zameškaných hodin bývalo skutečně méně a bylo méně hodin neomluvených. Protože ti rodiče měli zájem a chodili omlouvat a komunikovali více se školou.
Zato teď skutečně rodiče nedodržují nastavená pravidla, která jsou daná zákonem: do tří dnů přijít, omluvit dítě, a my jim tady vysvětlujeme, že jsou to kalendářní dny, nikoli pracovní dny. Všechno sehrává velkou roli, a ještě abychom některé hodiny zachránili, tak sama jim telefonuji a ptám se: Proč jste nepřišli? Proč jste nesplnili svou povinnost sem přijít?
Nebo běhám po sídlišti, hodně, tak u nich zaklepu a upozorním je, že dítě nechodí do školy. Mimochodem, za chviličku jdu zrovna zase „běhat“, protože nám jedna dívka nechodí.
To zhoršení s docházkou mě překvapuje, protože přece před časem z těchto důvodů byla zavedena nějaká opatření při zameškávání školy – například i v souvislosti s odebíráním dávek. To v praxi nefunguje?
Víte, když se už dostaneme na 40 zameškaných hodin a posíláme to na přestupky na odbor školství, tak oni jim odeberou nějakých 500 korun – to oni v těch dávkách ani nepocítí. Rodiče dostanou vyrozumění na papíře, přečtou si je, ale hlavně téměř nepoznají, že jim chybí pětistovka, anebo to neřeší. To by musely být odebírány dávky mnohem vyšší: kdyby to byly tři čtyři tisíce, tak potom už si možná řeknou: Hele, to už je jako hodně peněz, to už se opravdu musí řešit.
A navíc – když už se nic neděje a nepomůžou ani tyto malé pokuty, tak se vyrozumí policie a policie to posílá na státní zastupitelství. Jedné a té samé rodině za tento jeden prohřešek – za neposílání dětí do školy – státní zastupitelství udělí třeba podmínku a dá ji i opakovaně. Takže někdy si připadám jak Hurvínek, protože tady některé věci řešíme neustále, a ono to nemá žádnou odezvu.
…a koneckonců, k té pětistovce trochu s nadsázkou: vy jim ještě nějaké ty peníze ušetříte tím, že za ně kupujete pravítka a další pomůcky, jak někde zmínil váš manžel.
Ano, to je pravda (smích). Já myslím, že jsme laciná škola, rodinu to tolik nestojí. Vím sama, kolik musím u dcery zaplatit za pomůcky na každý školní rok, a zde v Chanově od rodičů chceme jen 350 korun na rok, a i to máme potíže vybrat.
Když jste zmínila, že rodiče „naháníte“ osobně po chanovském sídlišti, hned mě napadlo: Jak je tam nacházíte, v těch domech bez jmenovek na dveřích a bez zvonků?
To je právě výhoda vyloučené lokality. Je tu pár bloků a já vím, kde kdo bydlí. A když tam dojdu, i když se mezitím přestěhovali, tak ostatní už na mě křičí z okna: Koho hledáte? A oni mě správně pošlou, takže jsou zde dobře dohledatelní.
Je zmiňovaná absence ve škole tím hlavním důvodem, příčinou, která vede k tomu, že 60 až 70 procent chanovských dětí nedokončí základní školu?
Oni při absenci pak nemají návaznost školní látky, neobsáhnou učivo, které mají zvládnout, takže jejich výsledky na konci roku už nejsou takové, jaké by měly být, aby se mohli někam dostat. Ale hlavně – oni nechtějí. Jejich rodina nemá zájem, aby šli dál.
Nemají motivaci. Jestliže tu je jeden jediný člověk z řad Romů, který vystudoval střední školu a má pracovní místo, tak je to asi špatně. Takže by potřebovali mít tady mnohem více pozitivních vzorů. Aby viděli, že se fakt někdo učil tři nebo tři a půl roku, dokončil vyučení a ejhle, tu práci má. A za mnohem více peněz, než kolik mají ti, kteří se povalují doma.
– Nachází se uprostřed „romského“ sídliště Chanov, a tak je její fungování zaměřeno na mentalitu a potřeby tohoto etnika.
Infobox
ZŠ Chanov
– Ve škole je na 179 žáků, 16 učitelek, z toho jen jeden vyučující je romského původu.
– Ředitelka Monika Kynclová působí v ZŠ Chanov 33 let, od roku 2005 pak ve funkci ředitelky.
– Od letošního školního roku zde funguje žákovský parlament.
– Zařízení také nabízí dokončení povinné školní docházky – Kurz základního vzdělávání.
Ono zřejmě těch vystudovaných je více, akorát že opustí Chanov…
Ano, určitě, takže bohužel… Dívky třeba si někdy volí učební obory takové, aby je zvládly – například kuchařka, servírka, prodavačka. Upřímně řečeno – hospody jsou téměř všechny soukromé, takže majitel si pak rozmýšlí, jestli si tam skutečně vezme Romku, když ji nezná a neví, jak bude fungovat. Na druhou stranu se nedivím, že tedy pracovní místo neseženou. Je to začarovaný kruh.
Vy ale nějakou dobu jako škola pomáháte těm, kteří si v pozdějším věku chtějí dodělat základní školu. Jaký zájem je o „Kurz základního vzdělání“?
Příliš hojně právě tento kurz neotevíráme. Je určen lidem, kteří ukončili základní vzdělávání v nižším než devátém ročníku, nebo devátý dokončili, ale neúspěšně, a teď z nějakého důvodu si jej chtějí řádně dokončit. Tuto možnost máme povolenou tři roky a zatím jsme organizovali jediný kurz. Můžeme jej otevřít jen při určitém minimálním počtu zájemců, abych měla dostatek financí na učitele, kteří do kurzu docházejí učit odpoledne. Zatím se jich hlásí málo.
Poprvé šlo o šest osob, dokončilo pět lidí, kteří vydrželi sem rok chodit. Jde o dálkovou formu, takže do školy docházejí jednou za čtrnáct dní na odpoledne zhruba od jedné do šesti hodin. Dostávají docela dost úkolů na doma, které musejí plnit.
Kdy u Romů s nedokončenou základní povinnou docházkou přichází to uvědomění, že by si přece jen měli vzdělání dodělat? Jde spíše o mladistvé, nebo již starší ročníky?
V našem případě šlo o mladé lidi, velmi mladé, někteří ještě nedosáhli ani osmnácti let. Například se vrátili z Anglie a již neměli jinou možnost, jak si základní vzdělání dokončit. Také mezi účastníky byli jedinci kolem dvaceti let, k tomu dvě starší paní, z nichž jedna kurz dokončila a druhá to vzdala. Dá se tedy říci, že zájem je spíše ze strany mladších lidí, a to z důvodu, že chtějí jít studovat někam dál.
Zmínila jste migraci z Anglie zpět do Čech. Před pár týdny jsme na toto téma vydávali článek „Děti Romů z Anglie: Vracejí se a neumějí číst...“: Školy mají problém zařazovat starší navrátilce, kteří jsou víceméně negramotní, do nějakého vhodného ročníku základní školy. Také tyto problémy řešíte?
My v Chanově řešíme podobné problémy. Když se z Anglie vrátí šesťák a vy zjistíte, na jaké je úrovni, tak byste ho museli zařadit do druhé nebo třetí třídy. Využíváme toho, co je psáno ve vyhlášce. Ve vyhlášce stojí, že i ti, co pobývají v zahraničí a pravidelně dojíždějí do kmenové školy na přezkoušení, tak mohou zkoušky absolvovat maximálně za dva roky. Využíváme této lhůty, takže když se děti vrátí z Anglie a nemají doklad o vzdělání, tak je prověřujeme ve znalostech za poslední dva roky – můžou tedy „spadnout“ maximálně o tři ročníky níž.
Pak už to tropí neplechu, působí to špatně vzhledem ke vztahům ve třídě. I dva roky rozdíl mezi dětmi je hodně. Jinak pak už se to snažíme zvládnout nějakými plány podpory, aby žák mohl postupovat dál.
Loni jste plánovala založení žákovského parlamentu na škole s odůvodněním, že romští žáci jsou jednou z nejvíce znevýhodněných skupin, které čelí strukturálnímu sociálnímu vyloučení ve vzdělávání i v občanském životě obecně. Na webu školy jste v těch plánech napsala: „Důležitým cílem projektu je posílit důvěru ve vlastní schopnosti měnit věci kolem sebe a stát se aktivním občanem.“ Podařilo se zřídit dětský parlament?
No to se velmi podařilo! Loni v červnu jsme dostali velkou nabídku – ozvala se nám společnost CEDU – Centrum pro demokratické učení, a nabídli nám projekt. Chtěli vytvořit žákovský parlament v nějaké škole s převahou romských žáků. Oslovili několik škol, my jsme měli zájem a přihlásili jsme se: oni pak vybírali, kterou školu ano a kterou ne. Zařadili nás, takže jsme měli veliké štěstí, že nás od tohoto školního roku vedou. Radí nám, co udělat v jakou chvíli, aby činnost žákovského parlamentu byla smysluplná. Měli jsme úplně zkreslené představy o tom, jak by měl fungovat.
Já jsem samozřejmě o parlamentech něco věděla, ale nedokázala jsem to uchopit, aby šlo o smysluplnou věc. Prošli jsme i řadou školení a v prosinci u nás proběhly volby do žákovského parlamentu. Opravdu jsme v jedné místnosti vytvořili zástěny jako při skutečných volbách. Každá třída si šla odvolit svého parlamenťáka. Je to moc hezké a funguje to – od ledna se členové pravidelně scházejí a pořádají pro nás i různé akce.
Jaké podněty čekáte od žákovského parlamentu v Chanově?
Víte, já jsem k tomu měla takovou pohnutku: v Chanově dnes nejsou osobnosti, které by zdejší minoritu opravdu vedly. Žákovský parlament by mohl do budoucna vychovat někoho, kdo bude chtít pro Romy něco dělat a nějak je vést. Oni to potřebují a teď jim podle mě zde nějaká taková osobnost chybí.
Základní škola výhradně pro chanovské Romy – to bývá někdy vnímáno jako diskriminace a obrovské vyloučení romského etnika, které by se spíše mělo více integrovat do města do ostatních „smíšených“ škol. Jedině tam se mohou začít sžívat s majoritou. Protože v životě se pak také setkávají se smíšenou společností. Vy považujete specifickou „základku“ pro Chanov jako dobré řešení, aby například ta absence nebyla ještě vyšší? Nebo se mýlím?
Já si také myslím, že není zrovna dobře, že je škola v Chanově. Nicméně kdyby tady nebyla a kdyby žáci museli dojíždět do Mostu, tak vychováme mnohem více negramotných Romů. Na druhou stranu – před pár lety jsem se snažila rodiny malých dětí, než se začnou učit cizí jazyk – tedy nějak ve druhé třídě – oslovit, jestli by je nechtěly dát do Mostu. Šlo o děti, u kterých jsem věděla, že jsou dobré a že je jejich rodina podpoří. Přemlouvala jsem i ředitele škol, jestli by takhle dvě tři dětičky do svých škol nevzali. Pak se mi stalo, že jsme s řediteli našli cestu, našli místečko, ale děti odsud nechtěly dojíždět.
Ukázalo se nám to i u předškolního vzdělávání, když měli dojíždět do nedaleké mateřské školy u nádraží, tak někteří tam došli třeba jen čtyřikrát od začátku roku. Dojíždění je pro ně opravdu veliký problém: není to ale problém pro ty děti, ty by to zvládly! Je to problém pro jejich maminky, které ráno prostě nevstanou. Tím, že nemají povinnosti, nechodí do práce, tak je nedokopete, aby něco pro svoje děti udělaly.
Nejdřív by tedy potřebovali vychovat rodiče. Jenže k tomu se asi ještě nějaká cesta nenašla… Oni do školy nemusejí, a samozřejmě tohle určitě není věc, kterou byste měla řešit vy.
Přesně. To je to, co se nám kazí a co je čím dál horší. Proto je i tolik těch neomluvených hodin. Kazí to ty rodiny.
Ale kdo a jak by je k tomu měl přimět? Do Chanova každou chvíli jezdí politici, ale řešení ještě nikdo nenašel.
Ne. Tady si prostě musí člověk najít cestu, kudy jít, a spoléhat sám na sebe. A to platí i ve škole – učitel zde musí spoléhat sám na sebe, protože ví, že doma se romské dítě nic nenaučí. Rodina o to vzdělání nemá vůbec žádný zájem.
Co jim našlapu do hlavy tady ve škole, to tam mají a nemůžu se spoléhat vůbec na nějakou přípravu.
Já učím přírodovědu ve čtvrtém ročníku a vidím, jak se mi neučí. Tak jsem jim nabídla a říkám jim: Zítra ve dvě hodiny, kdo bude chtít, přijďte za mnou do školy, já vám to znovu vysvětlím a znovu to projedeme, abyste napsali testík dobře. A co myslíte? Protože byla venku oslava Mezinárodního dne Romů, tak to bylo pro ně přednější než doučování. Zkusím to ještě jindy, aby neměli motivaci jít někam jinam.
Znáte velmi dobře způsob života chanovských Romů a vidíte, jak bydlí a žijí. Most nyní řeší, jak by měli bydlet do budoucna. Zda rodinné nízké domečky kontejnerového typu jsou pro ně lepší a paneláky by se mohly zbourat, což už se u některých jich udělalo. Co byste vy doporučila? Které nápady jsou dobré?
Tohle nedokážu posoudit. Myslím, že paneláky jsou pro ně špatně. Oni, z historie, nejsou zvyklí takto žít. Radši se postarají o něco svého malého, než je toto panelákové anonymní bydlení. To musejí říct oni sami.
Před časem sem zavítal pan architekt z fakulty z Prahy a se studenty se pokoušeli navrhnout domky právě pro ně, aby jim vyhovovaly. Pak ze všeho sešlo. Takže toto se zde řeší už řadu let. Chápu, že magistrát teď musí řešit to, co zde nastává.
Reprofoto plánovaných kontejnerových domků.
Podle vizualizace kontejnerových domků (viz výše) by mělo jít o zcela jiný typ, než znají lidé „čunkodomy“ ze Vsetína. Takže magistrát už představu má…
Myslím, že za nové domky by mohli být opravdu vděční, protože vezměte si, že oni to tu opravdu zlikvidovali. Víme, jak to zde vypadalo a kolik domů už muselo být zbouráno. Pokud to bude domeček a oni se o něj budou fakt starat a pečovat, pokud to dokážou v případě nějakých oprav pak i finančně. Mně se to moc líbí, ale nedokážu za ně mluvit.
Napadá vás ještě něco, co by třeba bylo potřeba dělat, změnit? Je třeba něco, na co dlouho upozorňujete a stále se to neřeší?
Víte, ani ne… Musím vycházet z toho, co je, a tomu se přizpůsobuji, a musím si najít cestu, kudy jít. Akorát bych potřebovala, aby pod nějakou kontrolou byla vždy ta rodina dítěte. Aby fungovaly rodiny, ale – to nedokážeme… Bez spolupracující rodiny nedokážeme nic.
Chanov, ilustrační foto.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
