V posledních letech jsme stále častěji svědky toho, že volby hlav států končívají velmi těsným výsledkem. Stalo se tak např. v posledních prezidentských volbách v Rakousku, ale také tuto neděli v Polsku a také o posledních českých prezidentských volbách nelze tvrdit, že Miloš Zeman porazil svého protikandidáta Jiřího nejméně o tři koňské délky. Miloš Zeman svůj prezidentský mandát obhájil se ziskem 51,4 procenta hlasů. Jiří Drahoš získal 48,6 procenta.
Takovéto rozdělení společnosti podle Kechlibara není v pořádku, protože demokracie je systémem, který dobře funguje, když má velká většina lidí pocit, že zvolení politici dbají i na jejich zájmy. Problém je, že když volby skončí výsledkem 51 ku 49 procentům, může mít velká část společnosti pocit, že je přehlížena jako velké širé rodné lány.
„Toto je velká designová chyba. Přístup ‚vítěz bere všechno‘ jde proti základnímu principu demokracie, kterým je reprezentace různých názorů. 1:0 je sice technicky vzato taky reprezentace, ale strašně hrubá. Zisky a ztráty jsou příliš velké, hraje se o neúměrně vysoké sázky. Kdo prohraje, byť jen o pár hlasů, přišel o hodně. Poražená strana se pak má tendenci mstít v rámci institucí, kde má převahu, což jsou v tom anglosaském světě třeba univerzity, ale šíří se to i jinam. Schválně by mě zajímalo, kolik lidí může dneska ve Varšavě v klidu říct u firemního oběda, že volili Dudu,“ napsal Kechlibar na svém webu.
Psali jsme:
„Další negativum je, že do takového souboje vstupují prvky ‚kulturní války‘ a adekvátně se vyhrocují. Teď v Polsku to byly otázky jako potraty, LGBT apod. Hlavní dva protikandidáti se od sebe chtějí odlišit co nejvíce, takže zaujímají naprosto razantně protilehlé postoje, které přitáhnou maximum mediální pozornosti. A ten, kdo vyhraje, je pak zavázán ten program realizovat. Což také může znamenat realizaci extrémní pozice v něčem, u čeho by širší veřejnost dala přednost nějakému kompromisu. Pak to za pět let změní, volby dopadnou o pár procent jinak, a dojde k prudkému přepólování. Je to jak držet jednu ruku v horké vodě a druhou ve ledové – teoreticky dobrý průměr, prakticky utrpení,“ pokračoval matematik a publicista.
Jak z toho ven?
Kechlibar vidí cestu v tom, že by úřad prezidenta v daném období sdílelo více osob. Pakliže by žádný z kandidátů nezískal hned v prvním kole voleb přes 50 procent, dalo by se to nastavit tak, že se v daném funkčním období podělí o prezidentství kupříkladu tři nejúspěšnější kandidáti. Ve světle posledních prezidentských voleb z roku 2018 by to znamenalo, že by se v prezidentském úřadu během pěti let vystřídali Miloš Zeman, Jiří Drahoš a Pavel Fischer.
Rychlé výměny prezidentů známe např. ze Švýcarska, kde je prezidentem jeden z členů vlády, a to na rok. Poté se stane prezidentem jiný člen vlády. Stejně jako v Česku má i prezident Švýcarska především ceremoniální úkoly.
Pokud by se u nás vystřídali tři nejúspěšnější prezidentští kandidáti, většina společnosti by mohla mít pocit, že je slyšet i jejich hlas.
A podle Kechlibara by to mělo řadu dalších výhod.
„Jednak by nikdo nebyl nucen volit ‚menší zlo‘; ale hlavně by takový volební model generoval daleko lepší kandidáty. Najednou by totiž ten člověk musel prodat sám sebe a svoje myšlenky, ne jenom to, že ve druhém kole snad dokáže dát dohromady o trochu širší koalici než jeho oponent. Přestalo by se vyplácet zákulisní taktizování a hledání nepříliš výrazných osobností, jejichž hlavní výhodou je to, že nasírají méně lidí. Větší šanci uspět by měli lidé, kteří jsou osobnosti skutečné,“ dal příklad.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
