Ulrika dle slov Procházkové jela na akci speciálním vlakem, který byl pro účastníky demonstrace vypraven z několika větších německých měst, mimo jiné právě ze Stuttgartu. Sice si na něj zakoupila po internetu jízdenku, potíže ale měla, když si chtěla v pokladně místního nádraží koupit jízdenku na přípojný spoj. Pokladna prý byla zavřená a u průvodčího už si jízdenku koupit není možné. Mohla sice vystoupit na nádraží, koupit si jízdenku na jiný vlak a pak pokračovat v jízdě, ale to by jí zvláštní vlak ze Stuttgartu ujel. Smířila se tedy s tím, že k jízdnému zaplatila pokutu 50 eur. Nakonec ji ale překvapila občanská solidarita: „Že když jsem vystupovala na sttutgartském nádraží, tak mi jedna paní přispěla na tu pokutu, dala mi deset eur a řekla, že jsem bojovala statečně.“

Samotná demonstrace začala kolem půl druhé odpoledne. Ulrika dle Procházkové popisovala emotivně ty chvíle, kdy protestující procházeli kolem budovy Bundestagu. „...když jsme šli kolem, tak jsme viděli, jak se za sklem kopule míhají černé body. To byli zaměstnanci, které si platíme a kteří makají i v sobotu, aby tu Evropu co nejrychleji demontovali a zničili. Zdálky vypadali jako mouchy ve flašce. Zblízka bychom viděli jejich vyděšené ksichty, ale zdálky působili jako můry, co se už namlsaly a teď narážejí na sklo... Úplné rojení černých můr a my jsme šli a nesli ty prapory a transparenty a oni, kolaboranti, ze shora shlíželi a děsili se, jak ty dějiny najednou zrychlily krok.“