Podle průzkumu provedeného společností NMS Market Research celkem 38 procent respondentů starších 40 let, tedy pamětníků, uvedlo, že „za socialismu se žilo lépe“. Proti tomuto názoru se vyslovilo 45 procent, zbylých 16 nedokázalo odpovědět. Jak interpretujete tato čísla, co vypovídají o naší společnosti?
Agentura se ptala poctivě, pokud mohu soudit z jejich závěrečné zprávy.
Data vypovídají, že starší generace, která byla nositelkou autentické "orální paměti" o době před rokem 1989, vymírá a nedokázala předat svou životní zkušenost dětem či vnoučatům. Jinak by to bývalo muselo být ještě více procent.
Když jsem dvakrát po sobě dělal s Janem Čulíkem v Britských listech velmi detailní výzkum 184 otázek (45 minut) na stejné téma, jaké dělala agentura NMS Market Research (15 minut), byly výsledky v květnu 2010, deset dní před všeobecnými volbami v České republice na 5000 respondentech "půl na půl". Polovina respondentů chválila Husákův socialismus... Jan Čulík, žijící od roku 1974 legálně v Británii a nade vše si cenící britské svobody, to těžko chápal… Obsesivně zaujatá bývalým dramatikem Václavem Havlem byla naprostá menšina respondentů. Výzkum Britských listů tehdy nebyl osamocen.
V lednu 2010 zjistilo Středisko empirických výzkumů (STEM), že 80 % občanů ČR zastává v různé míře názor, že dnešní čeští politici jsou "na nižší morální úrovni" než politici z komunistického režimu z doby před rokem 1989. Pouze 20 % si myslelo, že tehdejší vedoucí politici jsou čestnější a poctivější než komunističtí funkcionáři minulého režimu, psal STEM ZDE, ZDE . Obdobné průzkumy provádí periodicky i Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd České republiky pod titulkem Srovnání dnešního života a života před listopadem 1989. Podle tohoto průzkumu v roce 2009 zastávalo pouze 45 % respondentů názor, že během toho roku byla kvalita života v České republice lepší, než jaká bývala před rokem 1989.
K porovnání "současných" poměrů se situací před listopadem 1989 se CVVM vracel skoro každý rok. 2005 ZDE, 2006 ZDE, 2007 ZDE, 2009 ZDE…
Značná část starších respondentů z průzkumu CVVM byla nespokojená s údajnou absencí existenčních jistot po roce 1989 (40%), s údajnou nespolehlivostí sociálního zabezpečení (63%) a s absencí sociálního zabezpečení ve stáří (53%).
Respondenti Britských listů v roce 2010 oceňovali na režimu před rokem 1989 nejvíce, že lidé měli čas na své záliby, vládla vysoká míra sociální rovnosti, bydlení bylo ekonomicky dostupné každému, kulturní a rekreační vyžití bylo přístupné všem, lidé měli čas na hlubší vzdělávání, vůči sobě navzájem se chovali slušně, hospodářství bylo stabilní. Oceňovali také, že na svou dobu kvalitní zdravotnictví bylo přístupné všem, režim zaručoval slušnou životní úroveň, kvalitní vzdělání či podpůrná sociální infrastruktura byla přístupná všem, režim zaručoval spravedlivou mzdu a státní správa fungovala efektivně.
Výzkum CVVM na toto téma se, pokud vím, dělal naposledy v roce 2015 ZDE. Ten rok se měly lépe než před rokem 1989 pouze téměř dvě pětiny respondentů (38 %). Názor, že poměry před rokem 1989 byly lepší než ty v roce 2015, se častěji objevoval u respondentů starších 60 let (40 %). Lidé ve věku od 45 do 60 let se více přikláněli k tomu, že je to tak napůl. Jako lepší "současné" poměry častěji vnímali respondenti ve věku 30 až 45 let.
Čili ty současné výsledky nejsou nic divného. Ukazuje se, že "pamětníci" vymírají a staří lidé své názory až tolik nemění. Na politice je zajímá nikoliv to, že mohou bez výjezdní doložky létat po celém světě a nemusí shánět pomeranče či hovězí játra, ale že mohou přes veškerou píli a snahu během jejich aktivního života skončit jako nezaměstnaní či jako bezdomovci, okradení bůhvíjakými šmejdy.
Sociologie je krutá disciplína. Říká nám pravdu, i když ji nechceme slyšet.
Šéfredaktorka Magazínu Paměti národa Markéta Bernatt-Reszczyńská v pořadu Devadesátka na ČT 24 vyjádřila údiv nad tím, proč jsou lidem vůbec kladeny otázky, zda se před rokem 1989 měli lépe. „Já si nedovedu představit, že by třeba v Německu někdo diskutoval, jestli se za nacismu žilo lépe,“ řekla k tomu.
No, kdyby se v dnešním Německu zeptala, tak by se možná divila. Tím, že se nevysloví otázka, nezmizí odpověď.
Pokud toto základní srovnání učiníme, tak se podle ní „povedlo to, o co se ten komunistický režim snažil. Indoktrinovat nám, že komunismus je skvělý, že jsou to světlé zítřky a že kapitalismus je zlý“.
Paní Bernatt-Reszczyńská je sprostá propagandistka. Ale i ta propaganda se musí umět, a ona ji jak vidno neumí. Zarputilost a umanutost nevede k pravdě ani k vítězství. Vede k pobytu v psychiatrické léčebně, nikoliv k ovlivnění přesvědčení nerozhodnutých. Víte, jeden třicet let starý vtip říká, že komunisté lidem lhali o tom, jak se žije v komunismu, ale hovořili krutou pravdu o tom, jak se žije v kapitalismu.
Pamětníci obou režimů mohou srovnávat. Mohou na lékárnických vahách vážit možnosti a příležitosti, ale i rizika a hrozby. Mně připadá hrozba bídného nezajištěného stáří důležitější, než příležitost užívat si v mládí. Ale pravdou je, že v mládí jsem takto nepřemýšlel. Až když jsem na vysoké škole během studijních cest po Západě potkal v Athénách bezdomovce, žijícího v krabici od velké televize Panasonic nad větrací šachtou byznysového věžáku. A když jsem viděl v čekárně mnichovského nádraží spící žebráky, kterým do ksichtu štěkal policejní dobrman, aby je probudil, věděl jsem, že v takové společnosti nechci žít. Dnes v ní žít musím. A mnoho z toho, z čeho se mi dříve zvedal žaludek, mi přestalo vadit.
Průzkum platila agentura Post Belllum. Dle mne netušíce, co dostane. Propagandu, kterou z průzkumu vytvořila tato vlivová skupina v Českém rozhlase u Lenky Kabrhelové, je na stížnost Radě ČRo a pravděpodobně i RRTV. To samé v České televizi. Objektivita, kterou vyžaduje Kodex České televize i vysílací zákon, jsou nahrazeny jednostranným pohledem redaktorů i hostů.
Je podle vás legitimní srovnávat v kategorii lepší- horší život před rokem 1989 a dnes?
Moderátor s pozvanou šéfredaktorkou Magazínu Paměti národa se shodli, že příčinou idealizace komunismu je i vysílání seriálů, které vyobrazují tehdejší realitu „retro přívětivě, barvotiskově a laskavě“. Je podle vás česká veřejnost natolik naivní, aby její hodnocení minulosti mohla ovlivnit fiktivní televizní produkce, jak je touto odpovědí naznačováno?
(Smích) Samozřejmě. Paměť vytěsňuje negativní informace více, než pozitivní. Stáří a skleróza jsou emočně selektivní. Prostě jsou. První erekci si zapamatujete, první nemohoucnost chcete zapomenout. Víte, ale já patřím k těm, kteří zažili oba systémy a ještě nejsem sklerotickej. A připadám vám naivní? Major Zeman, Okres na severu, Sanitka, Inženýrská odysea či Nemocnice na kraji města – to nejsou barvotisky, ale naprosto dokonalé filmařské řemeslo. Scénáristické, ale i herecké. O dokonalém řemesle rekvizitářském či kameramanském netřeba mluvit.
Víte, jsou to dokumenty doby. Docela věrné… Scénáristou sice přikreslené, aby pointa vyšla během devadesáti minut, ale na základě reálných příběhů. Dietl točil na základě skutečných událostí z archivů a skutečných osob. Tlak na dokumentární věrnost, dialogy a psychologii postav byla v jeho týmu velká. Až extrémní. Tehdy to nebyla scénáristicky a herecky plochá soap opera jako dnešní Ulice…
Promiňte, ale třeba příběhy Zemana z padesátých let nejsou barvotiskové ani laskavé. Jsou syrové a kruté, jako bylo tehdejší pohraničí a boj mezi agenty kopečkáři a pohraničníky. Kruté jako byla ochrana státu - a jeho režimu…, samozřejmě… - proti profesionálním nepřátelům. Byla válka, i když studená. A nový stát měl právo na obranu. Z druhé strany měli útočníci legitimní představu, že zabitím komunisty či policajta brání demokracii. Nehodnotím etiku režimu po roku 1948, ale emoční pravdivost filmů. Ten souboj zobrazují docela věrně. I tu nenávist. Připadám vám také "natolik naivní"? Některé originály postav z Okresu na severu, Zemana i Nemocnice na kraji města jsem znal osobně. Z reálného světa. A věřte tomu, dodnes jsou přeživší jako by z filmu vypadli.
Herectví té doby bylo realistické, civilní, usilující ztotožnění diváků s osudem postav. Takoví byli Žena za pultem i povídkoví Bakaláři, na kterých se učili nové scénáristé i nové kameramani. Odborné scény většin takto velkých projektů supervizovali odborníci. Takoví byli i Synové a dcery Jakuba skláře. V bývalé sklářské huti v Tasicích, kde se seriál natáčel, na to místní vzpomínají. Dodnes. S úctou a respektem. Byla to oslava řemesla, oslava práce. Jejich práce. Oslava lidí. Takoví jsme byli.
Druhého hosta, historika Miroslava Vaňka, se moderátor ptal: „Skoro čtyřicet procent lidí nad 40 let si myslí, že za socialismu bylo lépe. Jaké je to vysvědčení práce historiků, jejichž úkolem je podávat informace o době minulé?“ Co obecně říci na toto uvažování, že jakýkoliv názor veřejnosti je „vysvědčením historiků“?
Víte, ten pán vystudoval obor učitelství… On není historik, který by se zabýval nezpochybnitelnými informačními zdroji, dokumenty. On tvoří historii z keců a "názorů". A tam se dá lhát, tam se dá manipulovat otázkami, dá se stříhat zvuk. Pamětníci jako já ale kašlou na orální historiky.
V pořadu několikrát zaznělo, že jsme se „nevyrovnali s komunismem“. Co si pod tím termínem „vyrovnání s komunismem“ podle vás představit?
Já se s komunistickou ideou vyrovnal. Dialekticky, řekl bych… Ale komunismus v Česku nikdy nebyl. Jen komunistická strana. Tu jsem pomáhal v roce 1989 zachránit a později reformovat. Ten státně byrokratický socialismus, který v Československu byl, měl své přednosti i zcela zásadní chyby, zvláště po roce 1969. Ale dával lidem to podstatné, co jejich život činilo stabilním a pro společnost prospěšným. Václav Havel lidem v roce 1989 lhal. Pravda a láska nezvítězila, zvítězily prachy, které nesmrdí. Pokud na to lidé jednou přišli, odmítli věřit dalším lžím. A v takové společnosti žijeme. Musíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
