S Václavem Klausem chodili na stejnou základní školu i gymnázium a koncem 60. let se spolu sešli i v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd, kam oba nastoupili po vojně. Toto období popisuje Tomáš Ježek jako radostné: „Svět byl tehdy v 60. letech vůbec takovej hezkej a voňavej, já jsem tehdy vyjel na Západ a mnoho mých kolegů také. Součástí našeho denního chleba bylo chození na české filmy a jejich kritika, návštěvy Semaforu, výstavy surrealistů, absurdní divadlo, poezie beatniků. Budování názoru na ekonomické otázky bylo podloženo velice širokou angažovaností v literárních aktivitách. Psali jsme do literárních časopisů. Klaus byl v redakční radě Tváře, já jsem taky psal.“
O Václavu Klausovi se v knize hovoří na několika místech a často. Jak ho viděl Tomáš Ježek, blízký přítel, který ho znal desítky let?
„Klaus měl vždycky potřebu publika, chtěl se před lidmi ukázat, ale zároveň je stmelovat, organizovat a dávat do kupy. To je jeho bytostná potřeba, takový on prostě je. Kdykoliv napsal nějaký text, okamžitě ho všem rozdal. Zkoušel lidi, jestli už četli tuhletu věc nebo viděli támhleten film, a když ho zpravidla neviděli, tak se strašně mlátil do čela, jak je možný, že jsou tak blbý a ještě to neviděli. Nikdo už nespočítá lidi, které tímhle způsobem přinutil něco přečíst a vyrovnat se mu. Takové to provokování, to je přesně jeho styl.“
Na Husákovu otázku, zda si myslí, že ho tyto vlastnosti předurčily k tomu, že se stal premiérem, Ježek s jistotou prohlašuje: „Samozřejmě. Mám na to svědka Julka Horváta. Ten může dokázat, že jsem o Klausovi prohlašoval, že bude premiérem, už někdy v polovině 80. let.“
Ježek také poukazuje na nesoulad Klausova mediálního obrazu jako politika s jeho skutečnou povahou. „Klaus bývá někdy veřejností chápán jako suchý pragmatik. To je samozřejmě velký omyl. On je člověk s neuvěřitelně širokým kulturním zázemím. Člověk, který zná poezii, americkou literaturu a zejména pak film. Samozřejmě, že posledních šest sedm let už o bijáku moc neví, protože na něj nemá čas chodit,“ naráží Ježek na Klausovu účast ve vrcholné politice.
Hovořil se také o Prognostickém ústavu, kde pracoval koncem 80. let rovněž s budoucím premiérem a prezidentem Klausem. Jestli je zde někdo, koho skutečně nešetří, je to jeho tehdejší šéf a porevoluční politik sociální demokracie Valtr Komárek. Jeho postoj ke komunistické moci popisuje Ježek jako značně cynický a nemravný.
„To byl člověk, kterému vůbec nedělalo problémy kamarádit se s estébáky, ani se tím nikdy netajil. On je bral, Jakeše a jemu podobné, jako blbce, s kterými to člověk musí táhnout, aby z nich vytahal prachy. On byl pravý socialistický podnikatel. Byl excelentní řečník, zejména pro toho, kdo ho slyšel poprvé. Podruhé už každý pochopil, že je to žvanil a nic než žvanil, který pořád mění názor. Měl jedinou ambici – být ředitelem ústavu a prezentovat se jako dodavatel myšlenek na ústřední výbor, a tím zaujmout významnou pozici.“
Tomáš Ježek také poodhaluje, jak se daly v komunistickém Československu vydělat publikacemi velké peníze. Konkrétně jak je vydělával právě Valtr Komárek.
„On byl jedním z nejpilnějších autorů socialistické ekonomické vědy. Šel po titulech, po kvantech stránek, protože honoráře byly od autorského archu. Měl politickou moc dosáhnout toho, aby jeho honorář byl vždy zařazen do kategorie marxismu-leninismu, ve které se platilo nejvíc. Pro Komárka bylo charakteristické, že jeho vůbec nezajímalo, jestli tu knížku někdo bude číst nebo jestli někomu něco řekne. Šlo mu pouze o autorský honorář.“
Přísnou pracovní morálku Komárek v Prognostickém ústavu, „Jakešově věštírně“, jak se tomuto pracovišti také přezdívalo, zřejmě příliš nepěstoval. Ježek vzpomíná: „On byl prostě lajdák. Tak jako psal lajdácky knihy, tak i lajdácky řídil ústav. Často se stávalo, že svolal poradu na devátou hodinu a přišel v jedenáct. Mezitím 30–40 lidí, no už to nebyla žádná ořezávátka – Dyba, Kreuter, Klaus a další – na něj čekalo, a nic.“
Tomáš Ježek také poukazuje na to, proč možná Komárek v porevolučních dobách neuspěl se svou koncepcí vývoje společnosti a proč byl poražen Klausem a lidmi kolem něj. V poslední větě se neubránil skutečně poněkud ostrému tvrzení.
„Komárkovou vlastností bylo to, že považoval všechny lidi za blbce a vůbec se tím netajil. Proto také nikdy nezapadl do žádného týmu. Všude přečníval vnitřní nekázní a neuspořádáním myšlenek, tím slovním průjmem, kterým trpěl. Byl nezařaditelný. On vždycky vypadal jako disident – v opozici proti každému. Disidentem však nebyl nikdy. Komárek vlastně neměl skutečné ambice nějakou reformu dělat, vždycky mu šlo zejména o peníze. Mnohým lidem se může zdát, že Vašek Klaus dělá z lidí blbce, podobně jako to dokázal Komárek. Mezi nimi je však nebetyčný rozdíl. Klaus je člověk natolik vzdělaný, že většina lidí v porovnání s ním blbci skutečně jsou. On ví skutečně víc – na rozdíl od Komárka.“
A pak přišla sametová revoluce. Tomáš Ježek v rozhovoru říká, že se skutečně domnívá, že polistopadové Československo mělo velké štěstí, protože hned po revoluci disponovalo týmem několika, kteří věděli, jak gigantický přechod od centrálně plánovaného hospodářství k prosperující tržní ekonomice uskutečnit. Do tohoto týmu počítá Ježek zejména Václava Klause a další pracovníky „prognosťáku“, jako byli současný prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý, bývalý ministr hospodářství Karel Dyba, skutečný tvůrce kuponové privatizace Dušan Tříska a ekonom a bývalý ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec.
Ježek zde vykresluje své politické spolupracovníky ne vždy v dobrém světle. To je možná také důvod, proč nakonec nechtěl, aby výsledná kniha vyšla. Vladimíra Dlouhého, v 90. letech jednoho z nejoblíbenějších politiků, vykresluje jako pragmatického technika bez pevného názoru, který se na zasedáních vlády vždy přikloní k té straně, která má navrch. Karla Dybu zase jako ne příliš pracovitého „playboye“ se zálibou v lyžování a v zahraničních konferencích. Do Václava Klause také trochu rýpnul, kvůli jeho vztahu k disentu. Klaus, podle jeho názoru, nikdy neměl disidenty v lásce, zejména proto, že by nikdy nedokázal čelit útrapám ve vězení a měl přímo pudový strach ze strasti.
Všichni členové onoho „týmu“ se po revoluci dostali do významných politických funkcí. Tomáš Ježek zastával post ministra bez portfeje pro privatizaci v české vládě Petra Pitharta. Dále byl předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku ČR. Později následovalo několik neúspěšných pokusů o kandidaturu do Senátu a poté celkové stažení se z politického života. Tomáš Ježek zemřel 29. listopadu 2017 ve věku 77 let.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Martin Huml
