S Václavem Klausem chodili na stejnou základní školu i gymnázium a koncem 60. let se spolu sešli i v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd, kam oba nastoupili po vojně. Toto období popisuje Tomáš Ježek jako radostné: „Svět byl tehdy v 60. letech vůbec takovej hezkej a voňavej, já jsem tehdy vyjel na Západ a mnoho mých kolegů také. Součástí našeho denního chleba bylo chození na české filmy a jejich kritika, návštěvy Semaforu, výstavy surrealistů, absurdní divadlo, poezie beatniků. Budování názoru na ekonomické otázky bylo podloženo velice širokou angažovaností v literárních aktivitách. Psali jsme do literárních časopisů. Klaus byl v redakční radě Tváře, já jsem taky psal.“

O Václavu Klausovi se v knize hovoří na několika místech a často. Jak ho viděl Tomáš Ježek, blízký přítel, který ho znal desítky let?

„Klaus měl vždycky potřebu publika, chtěl se před lidmi ukázat, ale zároveň je stmelovat, organizovat a dávat do kupy. To je jeho bytostná potřeba, takový on prostě je. Kdykoliv napsal nějaký text, okamžitě ho všem rozdal. Zkoušel lidi, jestli už četli tuhletu věc nebo viděli támhleten film, a když ho zpravidla neviděli, tak se strašně mlátil do čela, jak je možný, že jsou tak blbý a ještě to neviděli. Nikdo už nespočítá lidi, které tímhle způsobem přinutil něco přečíst a vyrovnat se mu. Takové to provokování, to je přesně jeho styl.“