Uprchlíci vypadají chvíli výhrůžně, snad i nebezpečně. Dokud s nimi nezačnete mluvit. To, co jsem viděl v řeckém táboře Elinikó, to byla velká lidská bída. Viděl jsem ji poprvé v životě. Otřáslo to se mnou. Připadal jsem si v jednu chvíli jako kosmonaut na Marsu. Ale je to v Evropě. A oni, ti uprchlíci, od ní očekávají cosi, na co jsme my již dávno zapomněli.

Ve středu jsem nešel na pivo. Ne že bych nechtěl, ale říkal jsem si, že na cestu bude lepší se přece jen vyspat. Přítel Emmanuel, který si v poslední době – po letech prožitých ve vinohradské kavárně Blatouch – oblíbil zejména holešovickou kavárnu Liberál. Ačkoliv je ve Francii těchto dnů slovo „liberál“ doslova na indexu, jemu i po letech v Praze připomíná spíše odkaz filozofa Montesquieua.

„Musím se zítra přemístit do Athén,“ napsal jsem mu v SMS. „Jako v Řecku?“ odpověděl. Za Řecko připojil vzrušeně dva otazníky. Yes. Jako kdyby snad byly na světě ještě nějaké jiné Athény.

I na Facebooku, kam jsem umístil první fotografii z terasy hotelu Royal Olympic, to působilo vlastně dost divně. Proč do Řecka? Publicista Štěpán Kotrba usoudil, že na snímku s Vlčí horou (Lykavittós), nejvyšším to místě v Athénách, se skrývá nejspíš Svatá země. Patrně pod dojmem hojně komentované cesty jednoho levicového publicisty tamtéž. Teprve po snímku z téže terasy, kde je pro změnu vidět Akropolis, mu to docvaklo. „Pozdravuj žluťáky na rybím trhu,“ okomentoval.

Každý má své Athény: někdo leze na nejvyšší horu, někdo tlachá s Asiaty. Záleží vždy na důvodech, které vás na toto místo přivádějí. Mě tam přivedl jeden evropský mítink, který má vesměs povahu mezinárodní diskuse.