„Na Moravě nejsme žádní hlupáci. Zdejší řemeslníci jsou šikovní a umí se ohánět. To, co se děje v Praze, je úplně o ničem. Navíc se k nám politici točí zády. Měli by si uvědomit, že je–li chudý občan, je chudý i stát. A vůbec už nemluvím o Evropské unii. Nic nám nepřinesla. Naopak nám z Bruselu chtějí diktovat, co máme vyrábět. Abychom se stále báli o Olomoucké syrečky či špekáčky, přitom jsme to tady dělali léta. To snad ne,“ rozčiluje se pro ParlamentníListy.cz vyhlášený řezbář Jaroslav Beneš. Zanedlouho zpřístupní veřejnosti, jako každý rok, svůj neotřelý betlém.
Řezbářem od kolébky
„Dřevo je pro mě droga. Provází člověka celý život. Od kolébky až po rakev,“ říká. V Lošticích žije už přes dvacet let. Místní se k němu nejdřív chovali s nedůvěrou. A není divu, když vypadá jako potulný komediant z dob císaře Rudolfa II. Později ho ale přijali do svých řad a dnes na něj pějí samou chválu. Vyřezává už od mala a propracoval se k takové zručnosti, že se tím uživí. „Řemeslo ale nevzkvétá, spíše vadne. Politika k tomu není nakloněna. Pořád člověka svazují nějakými nařízeními a nenechají ho v klidu dělat,“ posteskne si.
„Pokud se člověk nepostará sám o sebe, tak to má špatné. Byrokraté ho nenechají dělat, co chce, a otravují ho s nesmysly. Samozřejmě, že k tomu přispívá i rozvětvená státní administrativa,“ dodává ParlamentnímListům.cz. Současná vláda, o jejíž neschopnosti si už krákorají vrány na stromech, by to podle něj měla zabalit. „Vždyť to každý vidí. Pro řemeslníky, studenty nebo starý lidi nikdo nic neudělá. Až uvidím politika, co se alespoň bude snažit, půjdu k volbám a budu ho volit,“ slibuje. U voleb prý doposud nikdy nebyl, protože nenašel stranu, která by mu stála za to.
Psali jsme:
Kajínek v betlému
V třítisícových Lošticích na Moravě proslavených výrobou smradlavých Olomouckých tvarůžků berou betlém jako místní pamětihodnost. Skrývá se v Benešově ateliéru a není ledasjaký. Některé figurky jsou totiž vyřezané podle významných občanů města. Jsou v něm místní muzikanti, řemeslníci, sportovci, ale i Jiří Kajínek prchající z věznice na Mírově, která se nachází nedaleko odtud. Betlém začal vyřezávat před více než patnácti lety.
„První figurkou byl rybář a pak následovali Ježíš, Marie, Josef a další. Následně už jsem vyřezával podle lidských modelů, tedy fotografií. Zeď nad betlémem zdobí kresby anděla, což je má družka, a tří moravských hradů: Úsova, Bouzova a Mírova,“ popisuje betlém. Právě z posledního hradu se na provázku spouští figurka nejznámějšího českého vězně. O každém modelu si Beneš vede záznamy a dává k lepšímu historky: „Chtěl jsem vyřezat jednoho zdejšího násosku. Nechtěl o tom ani slyšet. Pak jednou neměl na kořalku, tak jsem mu cvakl dvě zelený a dal mi písemný souhlas.“
Pět figurek do roka
Betlém bude v ateliéru pro veřejnost přístupný od prvního prosince 2012 do šestého ledna 2013 vždy od dvou do šesti odpoledne včetně sobot a nedělí. Setkávají se u něj každoročně všichni dobří rodáci. Poklábosí, štrnknou si slivovičkou a společně vítají Vánoce. Z betléma se na ně šklebí třeba hanácký obr Josef Drásal, který se narodil roku 1841 v Chromči u Zábřeha a byl vysoký 242 centimetrů. Každým rokem se betlém rozrůstá o čtyři až pět figurek. Jedna vzniká v průměru dva dny. Některé figurky se navíc pohybují. Nad betlémem se střídá den s nocí. Ráno kokrhá kohout, večer svítí měsíc.
Řezbář si taky rád poklábosí. Nabízí se otázka, jak tento otec betlému přistupuje k církevním restitucím? „Nesouhlasím s nimi. Nechci, aby všechno dostali hodnostáři. Majetek se předává z generace na generaci a ne takhle najednou,“ odpovídá. „Dřív jsem měl mockrát nutkání odtud utéct. Sloužil jsem za komunistů na hranicích a tam jsme o tom hodně přemýšleli. Nikdy jsme na to ale nenašli odvahu. Nicméně tady v Lošticích mi je teď dobře,“ vyznává se Jaroslav Beneš s tím, že o osud Moravy a Čech má vážné obavy. Avšak věří, že když bude nejhůř, Boží ruka zasáhne.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
