„Domek jsem zdědila po babičce. Z úspor jsme ho celý zrekonstruovali a teď tohle. Během jedenácti let počtvrté. To není normální. Moje babička se tady narodila, vyrůstala. A když byly deště, měli vodu maximálně na dvorku, do obytné části se nikdy nedostala. My měli v bytě až půl metru vody. A kdo za to může? My?“ ptá se paní Ivana.

Pojištění sice jsou, ale buď by museli platit mnoho tisíc - až desítky tisíc ročně, nebo jim za stávající pojistku vyplatí pojišťovna po každé povodni vždy razantně méně. I přes protipovodňová opatření jsou mladí manželé z Táborska vždy zasaženi vodou. Už nemají sílu ani chuť něco opravovat. Jinam ale jít nemohou. Uvažují, že si na hypotéku pořídí byt, přesto, že mají jedno dítě a druhé je na cestě. A stávající domek se pokusí prodat.

Práce stále dokola

„Třeba by ho někdo koupil na rekreaci. Nebude třeba někomu vadit, že je to téměř v povodňovém pásmu. Zájemce jsme měli před čtyřmi lety dva. Tehdy jsme řekli – prodat to tady, nikdy! Dneska litujeme. Město se stará skvěle, jak může, všichni dělají, co mohou, ale stát by měl dělat víc. A pokud je voda v posledních letech tam, kde předtím nebyla, měl by od těch lidí ty nemovitosti odkoupit a srovnat to se zemí. Protože to bude jen horší a horší,“ říká mladá žena, matka dvou dětí.

Její manžel a švagr se už po čtvrté budou na domku dřít. Zvažují ale, že udělají to nejnutnější a výhledově si pořídí byt, aby měli klid. Nechtějí už dokolečka zažívat pocity strachu a bezmoci.