„Pokud nemohou být zrušeny národní státy, potom by přinejmenším hranice mohly ztratit svůj význam. S tím úzce souvisí první ze zmíněných problémů. Muslimská migrace v minulém století Evropě hrála do karet, protože po druhé světové válce oživila pracovní trh. Zpočátku byl jejich pobyt považován za dočasný. Později jim byla nabídnuta idea multikulturalismu, tedy vzájemného soužití. Částečně z důvodů selhání integračních procesů, ale i teroristických útoků však vnímá část evropské společnosti muslimy jako ohrožující prvek,“ konstatuje Friedman. Ten v nedávné minulosti napříkad předpověděl, že se Evropa musí připravit na války na svém území.
„Některé země již uvažují o tom, že by opětně zavedly vnitřní evropské hranice, aby se zabránilo pohybům uprchlíků z muslimského světa. Současná mohutná migrační vlna tyto úvahy dostala na novou úroveň,“ konstatuje Friedman, podle kterého humanitární zásady Evropské unie působí paradoxně problémy. „Dle těchto zásad musí být poskytnuto uprchlíkům útočiště, ale další uprchlické vlny zhoršují sociální a kulturní nerovnost v hostitelských zemích. Obyvatelé i politici v některých z těchto zemí očekávají další migrační vlny se značným znepokojením. Navíc jde o to, že jakmile budou mít uprchlíci povolení ke vstupu na kontinent od jedné země, ostatní státy nebudou schopny pohybu uprchlíků zabránit,“ píše Friedman.
Volný pohyb zboží a osob podle Friedmana vzbuzuje celou řadu otázek. „Kdo kontroluje vnější hranice Evropy? Mělo by rozhodnout o tom, kdo vstoupí na jeho území, Španělsko či EU? Ať už nakonec rozhodne kdokoli, měla by myšlenka volného pohybu pracovních sil platit i pro volný pohyb uprchlíků? V případě, že ano, potom jednotlivé členské státy Evropské unie ztratily právo rozhodovat, koho chtějí přijmout do své společnosti,“ soudí Friedman a míní, že v takovém případě by byl zásadně ohrožen princip národních států, na kterém Evropa stojí od svých počátků. „Tato otázka se netýká jen muslimů, v 19. a 20. století se něco podobného řešilo v souvislosti s příchodem Židů do západní Evropy. Byť jejich asimilace probíhala přece jenom úspěšněji. V každém případě platí, že muslimský problém je v Evropě jedinečný proto, že jej takovým Evropa samotná učinila,“ má jasno Friedman.
celý text v angličtině najdete ZDE
Otázka hranic se však podle Friedmana týká také řecké krize, která dle jeho názoru zahrnuje dva hlavní problémy. „Tím menším z nich je kontrola kapitálu. Řekové obávající se důsledků krize poslali velké množství peněz do zahraničních bank. Mají na paměti, co se stalo během krize na Kypru, kdy vláda kapitulovala před požadavky německých věřitelů a zmrazila vklady v kyperských bankách. V případě Kypru tak byl volný pohyb kapitálu přes hranice zastaven. Toho samého se nyní bojí i Řekové. V každém případě je nutné si vybrat. Buď může dál fungovat volný pohyb kapitálu, nebo zastřešující orgány EU, které budou tento tok kontrolovat a ovlivňovat. Jsou vlastně řečtí občané odpovědní za dluh své vlády mimo to, že se musí vynuceně podílet na úsporných opatřeních?“ uvádí Friedman.
Za zásadnější problém však Friedman považuje pohyb zboží a poukazuje na skutečnost, že Německo vyváží více než padesát procent svého HDP. „Jeho prosperita tedy záleží na exportu. Již dříve jsem upozorňoval na to, že za problémem v regionu jižní Evropy stojí neschopnost Německa řídit sem tok svého zboží,“ argumentuje Friedman a dodává, že teoreticky je volný trh prospěšný pro všechny. „V praxi však krátkodobý zisk jedné země může výrazně převážit dlouhodobé zisky ostatních. Schopnost řídit tok zboží je však nástrojem, který může zpomalit růst, ale zároveň snížit bolestivé dopady,“ zmiňuje Friedman. Základním principem EU je z jeho pohledu právě volný trh ve smyslu, že hranice států nemůže určit, jestli zboží do daného státu vstoupí či nikoli. „Právo na sebeurčení již tedy nezahrnuje právo na kontrolu hranic,“ uvádí Friedman.
„A konečně se dostávám ke konfliktu na Ukrajině, jenž je, nikoli dle pořadí důležitostí, třetí závažnou krizí, které musí Evropa čelit. Také v tomto případě jde o hranice. Evropský kontinent se vždy řídil pravidlem, že každá změna hranic vede k nestabilitě. Přesto byla od konce studené války tato zásada mnohokrát porušena. Právě v tomto kontextu musí být chápána i ukrajinská válka. Evropa podporována Spojenými státy tvrdí, že Rusko narušuje zásadu nedotknutelnosti hranic. Toto tvrzení však nelze podporovat. Změny hranic v Evropě jsou samospádným procesem a není možné tvrdit, že právě jednou konkrétní akcí Ruska tento proces nabývá na intenzitě. Navíc nedotknutelnost hranic je idea, která od rozpadu Sovětského svazu prostě neplatí,“ zmiňuje Friedman.
Archaická idea stanovení státní hranice má dle Friedmana smysl pouze v případě, že daný národní stát je archaický. „Neexistují důkazy, že by to platilo o Evropě. Naopak se za posledních 25 let na kontinentu měnily hranice nesčíslněkrát. Evropská unie slibovala mír a prosperitu. To první je dnes viditelně nereálné a mír nejenom v EU byl vážně narušen. A to od podepsání Maastrichtské smlouvy v roce 1992, kdy byla vytvořena společná hospodářská a měnová unie. To vše je spojeno s otázkou, co vlastně hranice představuje a jak vážně ji bereme. Hranice znamená v kostce sdělení, že dané území někomu konkrétnímu patří. Tato premisa byla v historii častým zdrojem nesvárů. Nicméně je to přirozená záležitost zakódovaná v lidském uvažování. Všechny evropské krize současnosti mají své kořeny ve stanovení a chápání hranic. Pokusy směřující k rušení hranic sice vypadají z teoretického hlediska lákavě, ale tato teorie čelí realitě přes tyto hranice,“ uzavírá Friedman.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: pro
