Sousedé berou recesi vážně, v tom smyslu, že dělají dlouhodobé přípravy a vkládají do toho spoustu energie: vyrábějí různé alegorické vozy a transparenty, zvou veterány (myšleno auta a motorky) z komunistických časů, mají rudé i československé vlajky, postaví tribunu, stánky, prodávají párky a buřty, točí se pivo, hraje hudba, tancuje se.

Ráno 1. května jde průvod od jednoho konce vsi na druhý, a je pozoruhodný, protože jindy důstojní pánové mají pionýrské kroje, dámy jsou převlečené za dojičky, letos jsem z okna zahlédl muže a ženy v jakýchsi improvizovaných oděvech, sloužících jako ochrana proti jadernému útoku. Účast byla hojná, přijela spousta přespolních hostů, odpoledne se oslava proměnila v mejdan na návsi.

Děti to milují, chtějí pochodovat, líbí se jim, že se všichni změnili v hastroše. Já jsem se té akce nikdy nezúčastnil, nejsem kolektivní typ a nesnáším kravál. Nikdy jsem se nad ní ale ani nepohoršoval, bylo vidět, že sousedy to baví, jsou spolu, jsou veselí, mají se rádi, snad je v tom u těch starších i jakási úleva, že se dožili chvíle, kdy se nablblý koumoušský rituál dá pojednat parodicky.

U nás před domem jsem pak potkal z průvodu jdoucí paní učitelku, už trochu starší, pozdravili jsme se – a ona povídá: „Řeknu vám, je to legrace, ale je to takové na hraně, víte, kvůli vzpomínkám.“ Jistě, naší dceři je sedm, ta žádné blbé vzpomínky nemá - projede se s kamarádem Viktorem na valníku za traktorem, vůbec neví, o co jde, chechtá se od ucha k uchu.