Arménský separatismus, který vypukl v roce 1988 v ázerbájdžánské oblasti Náhorního Karabachu, kde Arméni žili, zpočátku začal ozbrojenou konfrontací a neposlušností vůči státu. Po rozpadu Sovětského svazu se arménský separatismus proměnil v arménskou vojenskou agresi. Arménské vojenské síly tak s podporou zahraničních partnerů obsadily 20 procent ázerbájdžánského území. Více než 750 000 lidí z okupovaných území bylo násilně vyhoštěno ze svých zemí Armény a stali se vysídlenými osobami. V důsledku vojenské agrese, která byla doprovázena hrubým porušením mezinárodního práva, bylo kulturní dědictví Ázerbájdžánců smeteno z povrchu zemského arménskými okupanty, všechna ázerbájdžánská města i menší sídla byla zničena a přeměněna na ruiny. Není náhodou, že Aghdam, kdysi domov pro 50 000 lidí a jedno z nejkrásnějších měst v Ázerbájdžánu, byl nazýván "Hirošimou Kavkazu".
Během okupace ázerbájdžánských území bylo Armény zabito více než 30 000 Ázerbájdžánců, včetně civilistů. Arméni spáchali masakr v Chodžaly, známý jako "Srebrenice Kavkazu". Město Chodžaly, obývané Ázerbájdžánci, bylo přes noc zničeno a 613 civilistů, včetně žen, starších osob a dětí, bylo zabito Armény jen proto, že byli Ázerbájdžánci. Chodžaly čelilo bolestivému, hořkému osudu Lidic, který je potkal v roce 1942. Navzdory tomu, že od té doby uplynulo 30 let, stále chybí informace o 4 000 Ázerbájdžáncích, kteří zmizeli během arménské okupace.
Všechny tyto události se konaly na konci dvacátého století, před očima mezinárodních a regionálních organizací odpovědných za regulaci systému mezinárodních vztahů a ochranu práva a spravedlnosti. Je pravda, že v důsledku tvrdé práce ázerbájdžánské diplomacie přijala Rada bezpečnosti OSN v roce 1993 čtyři důležité rezoluce, které odsoudily arménskou politiku agrese a požadovaly bezpodmínečné stažení okupačních sil z ázerbájdžánského území. Současně byla v těchto letech přijata řada usnesení s podobným obsahem pod záštitou OBSE, EU a OIC, které nepřímo uznaly Arménii za agresorský stát. Tyto organizace však nepodnikly směrem k ukončení agresivní politiky Arménie žádná vážná opatření.
Ázerbájdžánský lid a vláda nikdy nesouhlasili s okupací svých území a obhajovali vyjednané urovnání konfliktu v rámci mezinárodního práva vzhledem k tomu, že případná válka na Kavkaze by mohla mít větší důsledky. Za tímto účelem se připojil Ázerbájdžán k procesu mírového urovnání konfliktu v rámci tzv. Minské skupiny s velkými očekáváními, ale v důsledku nekonstruktivního jednání Arménie byly kroky Minské skupiny neúčinné. Arménie viděla řešení konfliktu v oddělení tehdejšího regionu Náhorního Karabachu od Ázerbájdžánu a jeho připojení k Arménii nebo ve vytvoření nezávislého státu, což bylo zcela v rozporu se zásadou územní celistvosti, která je základem mezinárodního práva.
V posledních letech věnovala ázerbájdžánská vláda veškeré své úsilí a dovednosti vytvoření silného státu. Dva z faktorů, které charakterizují sílu státu, jsou silná armáda a silná ekonomika. Ázerbájdžán prováděl tento proces krok za krokem trpělivě a promyšleně. V roce 1994 byla podepsána "Smlouva století", která zavázala světové ropné giganty investovat desítky miliard dolarů do ázerbájdžánského ropného průmyslu. V roce 2005 byl uveden do provozu ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan s roční kapacitou více než 50 milionů tun, aby bylo možné dopravit ázerbájdžánskou ropu na světový trh. Železnice Baku-Tbilisi-Kars s kapacitou 17 milionů tun nákladní dopravy ročně byla uvedena do provozu v roce 2017 a propojila ázerbájdžánský železniční systém s tureckým železničním systémem (a tedy i Evropou) s cílem urychlit nákladní dopravu mezi Dálným východem a Evropou podél starověké Hedvábné stezky. Dále byly uvedeny do provozu plynovody TANAP (Ázerbájdžán-Turecko) a TAP (Turecko-Řecko-Itálie), které jsou součástí projektu jižního plynového koridoru. Ten bude přepravovat do Evropy asi 20 miliard metrů krychlových ázerbájdžánského plynu ročně. Stejně jako všechny tyto megaprojekty měly pozitivní dopad na světovou ekonomiku jako celek, učinily z Ázerbájdžánu také zemi s velkým hospodářským potenciálem v regionu a spolehlivého partnera pro světové země. Byl to dynamický rozvoj ekonomiky země, který vedl k velkým reformám i v oblasti armády. S podporou bratrského Turecka byla ázerbájdžánská vojenská struktura přizpůsobena standardům NATO, armáda byla vybavena nejmodernějšími zbraněmi a ázerbájdžánští důstojníci se učili zásadám moderního boje v tureckých vojenských školách. Všechny tyto radikální hospodářské a vojenské reformy ukázaly, že ázerbájdžánský lid a vláda jsou připraveny obnovit spravedlnost osvobozením svých zemí od okupace na základě mezinárodního práva.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Článek obsahuje štítky
okupace , Ázerbájdžán , Arménie , Mammadov
autor: PV
jmenování premiéra
Dobrý den, sledoval jsem vás včera na CNN, kde jste se vyjadřoval k tomu, koho by prezident měl nebo neměl jmenovat premiérem. Jestli o tom rozhoduje prezident, tak k čemu jsou volby? Neměl by na základě výsledku dostat vítěz šanci sestavit vládu? Protože jestli ne, tak jsou podle mě zbytečné. A jes...
Další články z rubriky

12:17 Jan Campbell: BRICS, výsledky a výzvy
Předpokládám, že většina čtenářů ví, že BRICS je akronym pro označení uskupení původně čtyř zemí, Br…