Adrian Portmann: K situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážení hosté,

děkuji za pozvání a možnost k Vám promluvit. Rád bych krátce nastínil, jak vidím budoucnost ÚSTR. Není to možné jinak než na základě několika postřehů, které se týkají mých zkušeností s touto institucí.

Mé svědectví je svědectvím člověka, který vstoupil do dění kolem ÚSTR zvenčí. Pocházím ze Švýcarska, ale v České republice jsem strávil posledních patnáct let. Bylo to před rokem, když mě kolegové z Vědecké rady ÚSTR zvolili předsedou tohoto orgánu. Z pozice této funkce jsem měl možnost seznámit se skutečně podrobně se stavem Ústavu. Neznal jsem předtím osobně ani jednoho zaměstnance Ústavu, ani jednoho člena Rady, ani např. svého předřečníka doktora Žáčka, a nikdy předtím jsem se v diskuzích nebo sporech kolem ÚSTR neangažoval.

Proto si troufám říci, že jsem byl opravdu nepředpojatý, nezatížený osobními vazbami nebo jakoukoliv jednostranností.

Měl jsem před rokem dobrou vůli ke konstruktivní spolupráci se současným vedením Ústavu, věřil jsem, že jsou primárně vedeni zájmem o prospěch této instituce. To snad ukazuje historicky první evaluace ÚSTR, kterou provedla Vědecká rada během čtyř měsíců pod mým vedením. Výsledkem evaluace byla v listopadu loňského roku předložena Závěrečná zpráva. Mapovala nejen aktuální stav Ústavu, ale obsahuje i desítky konkrétních návrhů, jak by bylo možné práci ÚSTR postupně zdárně rozvíjet.

Je zajímavé – a pro nejednoho člena rozpuštěné Vědecké rady i trochu neuvěřitelné –, že z webové stránky ÚSTR zmizelo s nástupem pana úřadujícího ředitele jakékoliv upozornění na tuto zprávu. Jakoby nikdy neexistovala. Má snad být evaluační zpráva zapomenuta proto, že Vědecká rada ve snaze prozkoumat věci vyváženě, nepotvrdila veškerou razantní kritiku, s kterou nová Rada ÚSTR před rokem a půl nastoupila a kterou odůvodnila převratné změny ve vedení instituce?

Dámy a pánové, své zkušenosti – a zároveň doporučení do budoucna – si dovoluji shrnout takto:

Zaprvé, ÚSTR byl vždy politickým projektem – a není na tom z principu nic špatného. Patří přece k úkolům demokratického státu, aby pro vypořádání společnosti s těžkým dědictvím dvou totalitárních režimů 20. století zajišťoval určité předpoklady. Jenže česká politická kultura není si zatím příliš zvyklá na nalézání konsensu, natož v tak citlivé oblasti jako je politika paměti. Proto tak často pranýřovaná politizace ÚSTR znamenala dosud bohužel především stranicko-politickou instrumentalizaci této instituce.

Přitom politizace jako taková – ve smyslu: týká se nás to, měli bychom o tom spolu otevřeně diskutovat a se nějak dohodnout – taková politizace není škodlivá, ale zásadně vítaná.

V tomto smyslu si myslím, že politici by o ÚSTR neměli mluvit méně, ale naopak více.

Zadruhé: Obávám se, že v současnosti není hlavním problémem ÚSTR tolik ta jakkoliv pojatá politizace, ani nevalná chuť širokých vrstev společnosti se k nepříjemné minulosti stavět kriticky čelem a poučit se z ní. I když se v obou případech samozřejmě jedná o velmi vážné problémy.

Má zkušenost, dámy a pánové, říká, že hlavní příčina pro dosud snad nejvážnější krizi, kterou ÚSTR ve své existenci prožívá, leží někde jinde. Spočívá na tom, že se z Ústavu stalo působiště pro úzkou skupinu lidí, technokraty moci, kteří se primárně rekrutovali na základě rozmáhajícího se systému klientelismu, tj. osobních a stranicko-politických vztahů, nikoliv objektivních kvalifikací.

Abych předešel případnému nedorozumění: Současné turbulence kolem ÚSTR nevznikly automaticky tím, že levicový Senát si zvolil do Rady zástupce svého gusta. Ať má levice, pravice či jakékoliv jiné politické spektrum v tomto orgánu své zástupce. Tomu se snad říká demokracie.

Jenže, prosím snažně, vážení senátoři, abyste volili do Rady ÚSTR zástupce opravdu kompetentní a zkušené. Vzhledem k širokým pravomocím, které Rada podle stávajícího zákona má, je nezbytné, aby jejími členy byli lidé s odbornou, manažerskou, v neposlední řadě ale i jazykovou a sociální kompetencí, jedním slovem: opravdu renomované osobnosti, které věcem, za které převzali odpovědnost, skutečně i rozumějí.

Zatřetí, i kdyby nešlo o ÚSTR – tedy o instituci, která má být vzhledem ke svému hodnotovému poslání zvlášť čistá –, od veřejných činitelů se dá očekávat i vyšší míra lidské integrity. Jakou může mít ÚSTR společenskou rezonanci a akceptaci, když není řízen lidmi s morální kredibilitou, kteří vědí a sami předvádějí, co to je čestné jednání?

Čestným jednáním není rezolutně kritizovat, aniž by tomu předcházelo důkladné seznámení se se skutečným stavem věcí.

Čestným jednáním není velkolepě slibovat, co se vše zavede a zlepší, ale pak to nerealizovat nebo stále oddalovat.

Čestným jednáním není veřejnost obelhávat, že Ústav se nachází „v krásném rozkvětu“ a že i mezinárodní spolupráce je současně „na dobré, dokonce velmi vysoké úrovni“. Přitom i slepec vidí, že skutečnost je bohužel trochu o něčem jiném a mezinárodní renomé Ústavu namísto toho, aby se zvedalo, se od posledního roku snížilo.

Čestným jednáním není manipulovat se zápisy, uvádět v nich nepravdivé údaje (např. i o výsledku hlasování), různé polopravdy uvádět dokonce i ve Výroční zprávě, respektive některé okolnosti zkrátka zamlčovat.

Čestným jednáním není odpovědět zaměstnancům, kteří věcným způsobem upozornili na možné problémy a slušně vyjádřili svůj názor, ať si raději hledají práci někde jinde. Trochu více schopností nepředpojatě naslouchat a přijímat konstruktivně míněnou kritiku by Vám – paní Benešová, pane Bureši, pane Jelínku, pane Uhle a pane Bárto – myslím ani neublížilo. Věřte, že neoblomným odmítáním jakéhokoliv pochybení a jakýchkoliv nesrovnalostí se Vaše situace a věrohodnost určitě nezlepší. Chyby děláme všichni, to znamená – dokonce i Vy. Lidé se ale od sebe liší v tom, zda jsou schopní se k nim otevřeně přiznávat.

Čestným jednáním ani není oznamovat vypsání naprosto transparentního a otevřeného výběrového řízení na ředitele – a pak několikrát během jeho průběhu změnit pravidla hry, ani tato pravidla však nedodržovat, a decentně posouvat výběrové řízení do režimu utajování a anonymizace.

Ano, k té transparentnosti dovolte ještě slovo. Nová Rada ÚSTR si napsala při svém nástupu na prapory velmi chvályhodné zásady. Když odvolala ředitele Hermana, tak ve svém prohlášení uvedla: „ÚSTR není v současnosti symbolem otevírání a zveřejňování dokumentů a informací, ale spíše utajování a účelově selektivní práce s informacemi.“ A přesně v tomto duchu Rada zakotvila ve svém Jednacím řádu princip, že jednání Rady je veřejné.

A jak to – o rok později – dopadlo? V roce 2013 projednala Rada ÚSTR skutečně 96 % svých bodů veřejně (např. i tak citlivé věci jako odvolání Daniela Hermana a volbu paní Foglové). To si zaslouží uznání! (A možná je to vůbec největší úspěch současné Rady.) Ale v prvních čtyřech měsících roku 2014 – tj. v době, když probíhala rozhodující fáze výběrového řízení na ředitele – Rada najednou projednala 45 % svého programu za vyloučení veřejnosti. 45 % – to je téměř polovina. Tento dramatický nárůst, tato flagrantní zrada na vlastním programu přímo souvisí s údajně tak „transparentním“ výběrovým řízením.

Pět z Vás, vážení členové Rady, nedávno prohlásilo, že „vše podstatné“ k výběrovému řízení na ředitele „bylo zveřejněno“. Sami moc dobře víte, že to pravda není a že je to vrcholem cynismu. Paušálně zamítáte poskytnutí klíčových informací a materiálů, o které občané žádají na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, jako byste šéfovali soukromému spolku sběratelů poštovních známek. Ale Vy spravujete veřejnou instituci, která patří občanům, nejen Vám. Došlo Vám to?

Končím, pokud mi dáte ještě poslední minutu… Přibývá hlasů těch, kteří říkají, že nejlépe by bylo ÚSTR co nejdříve zrušit. Však jsou s ním pouze problémy. Nesouhlasím. Ano, pokud slouží ÚSTR jen určité části politického spektra nebo jako trafika, tak je skutečně lepší ho zrušit.

Nejen státy, i instituce se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Tato instituce nestojí na tak nezdravých základech, jak se možná zdá. Je zásadně životaschopná a perspektivní, jak ukazuje pohled k některým našim sousedům, ale i četné dosavadní výsledky. První podmínkou však je, aby její vedení bylo svěřeno lidem opravdu kompetentním, kteří svojí osobností stojí za hodnoty, jejichž jménem byla tato instituce zřízena.

A pak se stalo mým přesvědčením, že druhým předpokladem pro fungující ÚSTR je novelizace zákona o ÚSTR a ABS. Ano, je to velmi riskantní krok – jehož nechtěný výsledek může být, že tady už žádný ÚSTR nebude. Nicméně po šesti letech převážné nestability máme už více než dost důvodů, abychom se do té opatrně provedené novelizace opravdu pustili.

Ale prosím tentokrát opravdu nadstranicky, se zdravým rozumem a za pomoci našich zahraničních partnerů, kteří s tím už mají více zkušeností.

Jedná se o poslední šanci, pravděpodobně.

V rukou to budete mít hlavně Vy, vážení senátoři, spolu s poslanci.

Ať ÚSTR žije, ale prosím důstojně.

Děkuji Vám za pozornost.

Text přednesen na veřejném slyšení v Senátu Parlamentu ČR o aktuální situaci v ÚSTR, Praha, 3. června 2014. Autor je bývalým předsedou Vědecké rady ÚSTR. Zveřejněno se souhlasem autora, název textu redakční.