Aleš Valenta: Václava Bělohradského účtování se západní civilizací

13.12.2018 20:33

Jiří Voskovec, jedna z osobností, kterou si Václav Bělohradský bere za svědka svého plaidoyer na obranu českého veřejného prostoru („Věci, kterým jde o kejhák“, Právo, 8. 11.2018), psal v roce 1978 Janu Werichovi ironicky o americkém televizním seriálu, v němž dostal roli.

Aleš Valenta: Václava Bělohradského účtování se západní civilizací
Foto: Hans Štembera
Popisek: Aleš Valenta

Byla to sága černošského rodu od otroctví až po integraci. „Sláva nazdar národní divadlo... Jelikož je to černý, tak si žádný kritik nedovolí napsat, že císař je nahej, ale von je. Hrál jsem Ehren Žida..., který [se přátelí] s černošskou rodinou, a KuKluxKlan mu vypálí krejčovnu, takže musí zpátky do Chicaga a pláče... No něco děsnýho.“

V době, kdy se Amerika propadala do posedlosti právy menšin a zejména černochů, se na starém kontinentě dělo totéž s tzv. ženskými právy. Bojovný feminismus se stal od kulturní revoluce v šedesátých letech jedním z hlavních definičních znaků pravověrných levičáků, kteří toužili „osvobodit“ ženu z „pout“ mateřství a rodiny. Teoreticky vyzbrojeni názorem Frankfurtské školy o patriarchální rodině jako hlavním zdroji násilí ve společnosti, vtrhli vesměs v dresu strany Zelených do politiky a zakrátko protlačili feministická témata do veřejné diskuse. Zanedlouho se z radikálního feminismu zrodil genderový blud, který si vládnoucí západní elity, lidé často svobodní, bezdětní nebo homosexuální, rychle a bez problémů osvojily. Nyní nám chtějí namluvit, že tzv. Istanbulská úmluva se netýká ryzí pomatenosti v podobě teorie o pohlaví coby sociálním konstruktu, ale „pouze“ tzv. genderových předsudků. Obě tyto záležitosti spolu ovšem úzce a neodmyslitelně souvisejí

Václav Bělohradský si ve svém shora připomenutém článku při výkladu Istanbulské úmluvy neomylně posloužil levicovou Wikipedií; kritické hlasy např. na českých zpravodajských serverech ho samozřejmě nezajímají. Filosof neshledal na úmluvě pranic závadného. Naopak konstatoval, že se nás genderový aktivismus snaží osvobodit od ponižujících předsudků, které se tváří jako něco přirozeného, a dokonce tuto údajně „účinnou kritiku diskriminace a lhostejnosti k utrpení“ prohlásil za pilíř Evropy!

Připomeňme si tedy stručně, z čeho je mj. tento „pilíř Evropy“ vystavěn: Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů... Strany učiní vše nezbytné pro to, aby se každý občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy... Strany podniknou kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role… Strany učiní nezbytná opatření, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí… ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti této úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy.

Kromě nabádání k udavačství a donašečství a přímé výzvy k porušování soudcovské a  advokátské mlčenlivosti (!), se předpokládá masová převýchova mužské části populace. Muži mají být zbaveni svého normálního „agresivního“ chování k ženám, které je součástí přirozeného pohlavního výběru a jež po staletích kultivace křesťanstvím a humanistickou kulturou dospělo k v 19. a první polovině 20. století k ideálnímu sepětí mužské „agresivity“ a „dominance“ s ochranou slabšího pohlaví, k sepětí mužské dvornosti a ženské koketérie. Zrůdná ideologie sexismu, s níž vyrukoval radikální feminismus a jenž leží v podstatě těchto návrhů, nesměřuje k ničemu jinému než k duševní kastraci mužů, kteří mají být přeměněni za přecitlivělé vystrašené ubožáky, jimž – a většině normálních žen, toužících po mužném partnerovi – bude vládnout feministická policie. Aldous Huxley, autor mrazivé dystopie Krásný nový svět, by to lépe nevymyslel.

Západ onemocněl rakovinou jménem feminismus, jež rozkládá společenský i politický život, ničí rodinu, rozbíjí přirozené vztahy mezi muži a ženami. Mohla uspět jedině ve společnosti, která propadla fanatickému rovnostářství, jemuž je ochotna obětovat vše – zdravý rozum, lidskou přirozenost a především svobodu. Ve společnosti, jež naprosto ztratila smysl pro míru, který patřil od antiky k základním atributům evropského myšlení. Protože kdyby jej neztratila, dokázala by rozlišit mezi emancipací, tj. zrovnoprávněním žen, a totální rovností, vystavěnou na absurdním předpokladu stejnosti mužů a žen. Pro neomarxistické západní elity, které od šedesátých let ovládly veřejný prostor a zplodily plejádu postmoderních filosofů, byla ovšem svoboda vždy jen přechodným stadiem, nikoli cílem, v němž je třeba spočinout, chránit jej a kultivovat. Jejich pravým cílem bylo osvobození – od svobody, krásy, pravdy a dobra. Ve svém revolučním zápalu toužily a touží zničit předsudky a totálně odstranit tzv. diskriminaci. Latinské discriminatio znamená rozlišování. Lidé se rodí různí a vědomí této různosti v nezbytné míře potřebují k přežití a jako základní sociální a morální kompas v mnoha životních situacích. Prohlásit tuto diskriminaci za rasismus a fašismus mohou jen elity, které myšlenkově absolutně zdegenerovaly a propadly nevyléčitelné nenávisti k životu. A v neposlední řadě ke svobodě, která je možná a myslitelná jen v různosti.

Úpadek rodiny a normality začal na Západě nejpozději v okamžiku, když někoho napadlo prohlásit facku, kterou dal manžel manželce, za tzv. (domácí) násilí; když samozvaní bojovníci za práva dětí začali volat po kriminalizaci rodičovského pohlavku; když levicoví liberálové protlačili do právního řádu znásilnění manželky manželem jako trestný čin. Ve všech případech jde o kluzkou cestu do právních pekel, cestičku k ženskému vydírání a falešnému obviňování mužů, čehož jsme v poslední době hojně svědky už i u nás. Žena, která vstoupí do manželství s opilcem, který ji pak bije, nese následky svého rozhodnutí. Právní řád demokratického státu 20. století jí ostatně poskytuje dostatek možností k obraně. Všechny děti nemohou mít šťastné a plnohodnotné dětství, jak proklamují blouznivé deklarace OSN. Stát nemůže absolutně eliminovat jakékoli projevy násilíve společnosti, aniž by zničil svobodu jednotlivce, rozvrátil přirozenou hierarchii, k níž patří dominantní postavení muže ve společnosti, a zničil tak přiměřené vztahy mezi pohlavími, rodiči a dětmi atd. Svědky této destrukce na Západě jsme již desítky let a zločinné šílenství v podobě Istanbulské smlouvy je jeho dosavadním vrcholem.

V polovině osmdesátých let minulého století čtyřicetiletý Bělohradský prohlásil: „...patos modernosti byl ve vůli osvobodit člověka od všech závazků... Vezměme si např. západní feminismus. Jako by být ženou k ničemu nepoutalo, jako by svou totožností nebyla žena zavázána k něčemu, co nemůže zrušit, aniž by v sobě cosi zranila... Pozdní doba chce žít jen ve vytržení nad tím, že všechny meze mohou být překročeny... A výstižně se vyslovil také o předsudcích: „Mohli bychom citovat Hrabalovo motto: ´Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.´ Od některých předsudků se nemůžeme osvobodit, leda bychom se stali zrůdami.“ Ano, přesně takové zrůdy a ubožáky z nás chtějí nadělat propagátoři a podporovatelé Istanbulské úmluvy a všech podobných dokumentů. Pokud jde o intelektuální vývoj Václava Bělohradského, probíhá zřejmě po opačné trajektorii, než o jaké se mluví ve známé anekdotě z první republiky: Kdo ve dvaceti nebyl komunistou, nemá srdce, kdo jím zůstal ještě ve třiceti, nemá rozum.

Petra Piťhu prohlásil Bělohradský kvůli jeho tvrdé a zcela zasloužené kritice Istanbulské úmluvy za lháře. Kriterion pravdivosti by ale bylo spíše zapotřebí přiložit k některým tvrzením Bělohradského samotného. Ve svém eseji často operuje pojmem „likvidační protipojmy“ (Západ vs. Východ, kapitalismus vs. komunismus atd.), které v minulosti a dnes opět – pod rouškou populismu – (normální vs. úchylný, národní vs. bruselské, islámský terorismus vs. křesťanská mírumilovnost), prý zlověstně vytlačují z veřejného prostoru „progresivismus a konservatismus, dva pilíře Západu...“ Ano, ještě v polovině osmdesátých let, kdy Bělohradský moudře psal, že „člověk vidí, jen když patří k nějaké tradici, jen když ji nezapírá“, existoval navzdory neblahým znamením na obzoru ještě Západ s uvedenými dvěma pilíři, mezi nimiž existovala přibližná rovnováha. Progresivismus sice pozvolna nabíral na síle, ale konservatismus ještě žil a dýchal. CDU, francouzské gaullisty či britské konservativce bylo možno považovat za pravicové strany, které se v kulturních a společenských otázkách opíraly o tradici, zkušenost a zdravý rozum. Významné deníky Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Figaro a Daily Telegraph reprezentovaly konservativní tisk. Veřejný prostor v Evropě ještě neměl nasazenu svěrací kazajku politické korektnosti. Dnes je zřejmé, že v neposlední řadě díky „likvidačním  protipojmům“ západní svoboda vs. sovětské otroctví, kapitalismus vs. komunismus, západní kultura vs. (rudé) barbarství, si Západ udržoval vědomí své výlučnosti, své síly a svých fundamentálních hodnot.

Tento starý dobrý svobodný Západ dnes leží v troskách, na kterých během několika posledních desetiletí vybudoval vítězný progresivismus se svými kohortami rovnostářů, feministek a genderových aktivistů nový „Západ“. Je to prostor, v němž byla mj. zásadně zpochybněna stěžejní idea svobodné univerzity, jeden ze skutečných pilířů západní kultury a vzdělanosti. Proto je možné, aby byli němečtí profesoři, jako např. historik Jörg Baberowski, skandalizováni zfanatizovanými levicovými studenty, protože si dovolili kritizovat migrační politiku Merkelové. (Podobně jako zfanatizovaní antisemitští studenti pořádali v Praze za hilsneriády štvanice na Masaryka.) Proto je možné, aby byl konservativní americký sociolog Charles Murray na amerických univerzitách opakovaně napadán a ukřičen. Jen naprosté zhroucení smyslu pro svobodu umožní pochopit, jak může britská vláda podpořit zrůdnou myšlenku, aby bílým profesorům byly přiděleny barevné asistentky, které jim pomohou bojovat s jejich předsudky... „Vzdělání na Západě přestalo znamenat „sebeurčení a svobodu, ale neustále se stahující síť kontroly a narůstající nemožnost volby“ (Konrad Liessmann). Toto drastické omezení elementární kritičnosti ve výuce společenských věd na Západě ale nebrání Bělohradskému prohlásit, že „útok na kritickou roli humanitních věd... je vždy prvním krokem k nastolení autoritářských systémů vlády“...

Bělohradského konservativní pilíř „Západu“ byl zborcen zfanatizovanými progresivisty, vyučenými u Sartra, Derridy, Marcuseho a Habermase. Vymírající, oslabený a zfeminizovaný, kymácí se „Západ“ už jen na svém progresivistickém pilíři. Pokud nedojde v dohledné době k zásadnímu obratu, zřítí se náruče muslimů, netrpělivě čekajících, aby mohli západní Evropu proměnit z dar al-harb (domu války) v dar al-islam (dům islámu). Nepochybně se nenadáli, že jim při tomto díle budou západní levicově liberální elity tak účinným pomocníkem.

Největší demagogie Bělohradského spočívá ve slově likvidační (protipojmy). Protiklady „Západ vs. Východ“, „rozum vs. šílenství“, „civilizace vs. barbarství“, „normální vs. úchylný“, jsou údajně cestou k diktatuře. „Důsledky vtrhnutí likvidačních protipojmů do veřejného prostoru rozvinutých demokratických zemí známe jak z nacistického Německa, tak z neblahých dějin naší druhé republiky“, píše autor. Ale s naprostou většinou těchto domněle smrtících protipojmů po celé dvacáté století běžně operovala politika i sdělovací prostředky v zemích, které diktatuře nikdy nepropadly. Demokracii Výmarské republiky nezničila a nacismus nezplodila slova, ale specifická německá cesta dějinami, porážka v první světové válce a nešťastný versaillský mír. Bez porážky ve válce by zůstal Mein Kampf se všemi svými likvidačními protipojmy jen myšlenkovou kuriozitou a jeho autor obskurní figurkou mnichovských hostinců. Pokud jde o druhou republiku, ta by se vší svou tragikou, snahou zabránit nejhoršímu i nepochybnými špatnostmi nikdy nevznikla nebýt mnichovské dohody. Jinak je dobré si povšimnout, jak nám tento efemérní státní útvar pokrokáři a evropeisti poslední dobou neustále připomínají. To abychom si snad nemysleli, že jsme lepší než Němci. Oni mají Hitlera, my máme druhou republiku!

Bělohradského obsese „likvidačními protipojmy“ vyrůstá z postmoderního podloží. To M. Foucault přece „objevil“, že blázni neexistují, to jen utlačovatelská „normální“ společnost zavírá ty ubožáky, kteří jsou jiní než my, do blázinců (rozum vs. šílenství). Pokroková psychiatrie zjistila, že homosexualita není žádná sexuální úchylka, nýbrž něco naprosto a výsostně normálního (normální vs. úchylný). Stačilo se zamyslet s J. Derridou a zkusit prohodit ženské a mužské, pravdu a lež, přirozené a nepřirozené, a rázem se ukázalo, že nic nemá své pevné místo, vše je možné a nutné v rámci postmoderních her zrelativizovat. Pokud se tento přístup aplikuje na politiku, má to ovšem fatální důsledky. Není už možné např. označit islám za nepřítele demokracie („likvidační pojem“!), i když veškeré zkušenosti s tímto náboženstvím a světovým názorem pro to svědčí; islámští teroristé si mohou po každém vražedném atentátu se svým „Alláhu Akbar“ (Alláh je veliký) vykřičet hlasivky, ale západní tisk v tom nic islámského nevidí – nejspíše proto, jak napsal Bělohradský, že „člověk vidí, jen když patří k nějaké tradici, jen když ji nezapírá“. Jenže „Západ“ svou tradici v posledních několika desetiletích zapírá stále vehementněji.

Ve stabilní demokracii, kde funguje svoboda slova, přiměřená ochrana osobnosti a právní systém, nejsou Bělohradského protipojmy ničím likvidačním, nýbrž běžnou a nezbytnou součástí ostrých diskusí, v nichž jde účastníkům – ano, o pravdu. Tu zastaralou, podezřelou a nebezpečnou hloupost, kterou pokrokový západní intelektuál už dávno štítivě odložil jako cosi, co na hony zavání nacismem, sexismem, fašismem, homofobií atd. A výsledek? Levicový konsensus západního tisku a politiky, politická korektnost, boj proti pravici a v neposlední řadě likvidace svobodného veřejného prostoru, o jehož zachování v Čechách se Bělohradský tolik strachuje. Ale abychom byli spravedliví – jemu zřejmě nejde o svobodný veřejný prostor, nýbrž o veřejný prostor, kde se odehrává utopie v podobě „hovoru mezi rovnými“....

Po desítkách let pilné práce se západním liberálním intelektuálům podařilo hrdý a sebevědomý Západ proměnit v jeho trapnou karikaturu.  Nyní mu chtějí migračním paktem OSN a Istanbulskou smlouvou zasadit dvě možná definitivně smrtelné rány. Kdyby Jiří Voskovec vstal z mrtvých a měl možnost si oba tyto výplody „západního“ ducha přečíst, jsem si jist, že by na adresu jejich tvůrců pronesl cosi velmi nepěkného a patrně nepublikovatelného. A že by mu bylo jasné, co je na tomto světě skutečně ohroženo.

Aleš Valenta, publikováno dne 12. prosince 2018 na portále novinky.cz.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…