Od konce nadšeného 19. století, které věřilo na zářné zítřky a všeobecný pokrok (přečtěte si verneovku), pesimistů celkem pochopitelně po katastrofě první velké války a vzhledem k děsivým genocidám totalitních hnědých i rudých režimů vale přibývalo a víry v pozitivní vývoj světa rapidně ubývalo. A přestože po druhé válce nastal dlouhodobý atomový mír (1945 – 91) a lokálních válek i násilných konfliktů bylo čím dál méně, z blahobytné, skeptické evropské civilizace se vynořili apokalyptici a hlásali konec světa. Jako by tu někde působil podvědomý marxistický názor o nevyhnutelném zániku kapitalismu.

Svět zajde na nukleární armagedon, je přelidněn, křičí na nás pesimisté s netajenou radostí od sedmdesátých let, valí se na nás epidemie a pandemie, hladomory, stoupající kriminalita, války o vodu i potraviny, ničíme ozonovou vrstvu, pralesy i biotop, vyčerpáme suroviny i energie a nakonec se otrávíme geneticky upravenými potravinami nebo uškvaříme v znečištěné a přehřáté atmosféře. Novodobí kazatelé nadcházející planetární zkázy jako dávní proroci na poušti hřímají: odvraťte se od (hříchu) bezuzdného konzumu, zastavme nadprodkuci a neřestné plýtvání, jinak zahyneme! Neodváží se ale veřejně proklamovat, co se za výzvou ke kolektivní střídmosti skrývá – snaha nastolit direktivní nebo alespoň autoritativní režim na záchranu světa.

Staré tyranie a diktatury nemilosrdně potlačovaly politickou opozici a často i zločin, ale jen ty totalitní chtěli převychovat člověka. V duši dnešních pesimistů se skrývá hluboká nevíra v udržitelnost svobody a marnotratného lidstva. Protože se však hrůzné scénáře už dlouho nepotvrzují, nutně vyvolávají optimistickou reakci. Kritici upozorňují, že energie na výrobní jednotku rozvinutých zemí výrazně sedm let klesá. Zemědělská revoluce zachránila život dvěma miliardám lidí, životní úroveň chudých zemí prudce stoupla, medicína dělá divy, průměrný věk dožití roste , porodnost klesá a globální oteplování zřejmě opadá. Víc než hlad trápí lidstvo obezita. A nejen to. Svět se nachází v historicky bezprecedentním míru a lidé žijí v relativním bezpečí jako nikdy před tím. Statistika násilných obětí už půl století prudce klesá. V roce 2002 z 57 milionů mrtvých jen 172 000 zemřelo ve válce a 569 000 bylo zavražděno, v součtu méně než polovina sebevražd a mrtvých na silnici a teprve nedávné násilí v muslimských konfliktech počet válečných obětí zdvojnásobilo, (jinde stále klesají), ale v porovnání s průměrem první poloviny 20. století, jde zhruba o čtvrtinu, proti 19. století o polovinu a jev pravděpodobně dočasný (Yuval Harari „Sapiens“). Většina obyvatel zeměkoule může klidně spát.