Podle zákona z roku 2011 se volby konají po pěti letech první májový čtvrtek a dolní sněmovna se uzavře dvacet čtyři pracovní dny před osudným datem. Hra na formálně absolutní monarchii však musí pokračovat. Prestiž monarchie je nepominutelná.

Vůdce konzervativců musí mít z nadcházejícího klání, byť volební kampaň v méně zavilé podobě probíhá už od poloviny volebního cyklu, velice špatný pocit. I v Anglii tak jako v celé Evropě snad s výjimkou Německa jsou hlavní středové strany pravice a levice v těžké krizi. Prestiž unijních politiků upadá. Ačkoli jsou národní státy stále ještě pro kariéru politiků záležitostí bytí a nebytí, nejméně o polovině legislativy už dávno nerozhodují.

Politici mainstreamu proto hrají s voliči šarádu a tváří se, jako by stále ještě zastupovali suverénní stát a volby rozhodovaly o jeho směřování. Ovšem ani voliči ve svém znechucení nad bezmocnými politiky na tom nejsou nijak lépe. Rozhodnout sice mohou, protože evropská federace stále ještě neexistuje, museli by mít ale odvahu radikálně vystoupit proti Unii a na to zatím ani ve vzbouřeném Řecku nemají žaludek.

Přesto však euroskepse výrazně ovlivňuje politickou mapu západní Evropy. Na jihu útočí nová skrytě nacionalistická levice proti německé politice vyrovnaného rozpočtu a unijnímu kapitalismu, na severu napadá nová ekonomicky liberální nacionální pravice mainstream hlavně za neomezovanou imigraci a naopak kritizuje socialisticky-byrokratickou vládu Unie. Někde uprostřed se nachází hybridní Francie, kde euroskeptická opozice vykazuje národně socialistické fašistoidní rysy. A tak jako je na jihu hlavně oslabena socdemokracie, na severu Evropy se tříští pravice a oslabené konzervativně liberální strany se proti antifederalistům dokonce občas spojí se středovou levicí (Německo, Švédsko).

Cameron sice také vytvořil koalici s malou levicovou stranou a mnozí mu to na pravici neodpustili. S nejvyšším počtem poslanců však neměl jinou možnost, vyhrál, byť nedostatečně. Vláda naopak prohrála a bylo pro voliče nemyslitelné, kdyby s nějakou ubohou menšinou vládla dál. Tradiční dvě strany, historické rozlišení na vládu a opozici, třídní, téměř kmenová loajalita a většinový volební systém, v němž lidé volí premiéra a vládu čili předem definovatelný směr, nikoli zmatený koaliční poměr, kde si menšinový partner vynutí kompromis, taková tradice považuje koaliční vládu v nejlepším případě za odpornou nezbytnost.