Společnost nevzdělaná, nesečtělá nemůže být inovativní, čili nápaditá, podnikavá, a tudíž ani ekonomicky vyspělá. Často nás mate, že nějaký fachidiot něco úžasného vymyslí, ačkoli jde jen o kuriózní výjimku.

Abychom pochopili problém antinormativní demokracie, stačí porovnání s První republikou. Čtenářů bylo tehdy podstatně méně než dnes, ale vedle laciných trháků na jedno čtení s přidanou užitkovou hodnotou toaletního použití, existovaly i kvalitní drahé knihy, jež i při nízkém nákladu uživily nakladatele i knihkupce (autory jen přiživovaly) a tvořily všeobecně sdílenou vyšší kulturu. Jak to bylo vůbec možné?

Existovala totiž vlivná středostavovská a národní elita, před kterou se skláněla i politická třída, která má v demokracii vždycky podstatně nižší úroveň, jak říká klasik, Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe (1835) a ta rozhodovala o většinovém vkusu, školních osnovách i literárních (národních) cenách. Sekundovali ji nejen literární kritici, někdy jako F. X. Šalda přímo arbitři kulturních hodnot, ale i vážení nakladatelé, kteří se pyšnili svým renomé a vysokou úrovní redakční práce, a odmítali vydávat pokleslé či neprofesionálně napsané knihy. Bylo to i v jejich komerčním zájmu, prestiž prodávala. Dnes máme takových elitních nakladatelů málo a většinou živoří. Za všechny bych jmenoval alespoň jednoho – TORST. Konsensus elity vytvářel kdysi i komerčně užitečný kulturní snobismus.