Půjčovali nesolventním, hlavně svým soukmenovcům (v jistě ne poslední restrukturalizaci řeckých bank přišli o čtyři miliardy eur) a také hloupě věřili státním eurodluhopisům (nesolventních vlád) nerozborné společné měny. A podobně jako na Islandu, kde šlo dokonce o desetinásobek, má kyperský bankovní sektor osmkrát větší objem než celé hospodářství republiky a má-li ostrovní ministát banky zachránit, je bankrot bank i bankrotem státu. Na rozdíl od Islanďanů, kteří se na bankovnictví vyflákli, nikomu nezaplatili a vrátili se k rybolovu, kyperští Řekové žádnou ekonomickou náhradu za své bankovnictví nemají a v řízeném bankrotu pod dohledem Unie stejně o své finančnictví přijdou. Dvacetiprocentní konfiskace vyšších bankovních vkladů totiž není legitimní ztráta akcionářů/věřitelů, přestože komisař Oli Rehn teď považuje depozita nad 100 000 eur za věřitelské půjčky. Inu, kdo chce psa bít…

Oholené úspory z Kypru okamžitě zmizí.

Ve skutečnosti ten kyperský model teoreticky nebyl tak špatný, musel dodržovat unijní pravidla a určitá transparentní daňová konkurence je správná. Je to jako všechno věc míry. V milionovém Kypru žije trvale 70 000 Angličanů, 3 500 britských vojáků, 38 000 Rusů a dalších 100 000 důchodců převážně ze severu. Takové procento stálých hostů plus milióny letních turistů bankovnictví vyžaduje. Nabízet výhodnější daňové podmínky pro podnikatele a lákat cizí kapitál je v Unii běžné a legální, vzpomeňme Irska nebo Lucemburska a v Evropě je mnoho off shore bank v Monaku, Channel Islands, Andoře i jinde, byť se to Němcům i Francouzům zdá problematické.