Televizní reportáž řídil slavný Franco Zeffirelli, módní návrhář Valentino navrhl kostým pro uvaděčky, primátor Říma odklonil veškerou dopravu a dodal třicet tisíc řezaných květin. Na piazze před Kapitolem – dávným svědkem oslav Imperium Romanum, kde vrcholila posvátná procesí, vlála teď vlajka s chlubným nápisem Europae Rei Publicae Status – založení evropské republiky!

Hlavy států, premiéři a ministři zahraničí ve starodávné síni Horatiů a Curiatiů slavnostně podepisovali společnou evropskou Ústavní smlouvu, jež měla po mnoha letech příprav dovršit padesátileté úsilí integrace evropských států a přiznat Unii nepochybný status persona iuris se všemi znaky jednotné státnosti.

Na nádvoří paláce se skvěla zbrusu nová velká mramorová pamětní deska, jež hrdě a s odkazem na dávné impérium hlásá – plurimae gentes, unus populus, že se hic et nunc „národy v Evropské unii spojily v ústavě do jednotného celku, s jednotným odhodláním a jednou vládou“.

Pod vlajkoslávou unijních praporců, které nikdo nectí, odvozenou nikoli od apoštolů, ale od náhrdelníku dvanácti Suetoniových císařů, čteme: … EUROPAE GENTES IN POPULI UNIUS CORPUS COALESCERENT UNO ANIMO UNA VOLUNTATE UNO CONSILIO OBSIGNAVERUNT.

Jistě není římská říše jedinou, či dokonce hlavní inspirací pro současnou evropskou ideologii Unie, přesto však nejsou odkazy na slávu pohanského impéria náhodné, jak výstižně v preambuli smlouvy dokazuje i citát řeckého historika a politika Thúkydidése, jenž vyjadřuje odpor vůči athénské demokracii a jehož koncepce většinové vlády politické elity je neslučitelná s dnešní představou liberálního politického řádu. Neboť jak již bylo mnohokrát a zvláště při vyjednávání smlouvy katolickým Irům a Polákům zdůrazněno, je nová Evropa naprosto nový pozitivní projekt a s křesťanskou historií národů Evropy nesmí být ztotožňována. Neměla se snad po tragédii třicetileté války (1914–1945) od své minulosti radikálně odpoutat, jak je také stále připomínáno?